Aleppo se donedávna těšilo turistickému ruchu. Napjatá situace v Sýrii zapříčinila, že zahraniční turisté ruší své cesty do této oblíbené destinace posledních let. Místní hrad, ze kterého je krásný výhled na celé město, ale najednou osiřel. Cizinců by zde nyní šlo spočítat na prstech jedné ruky. Nejmarkantnější úbytek cestovního ruchu je vidět v kavárničkách pod hradem. Lépe řečeno, není zde vidět nikoho, pouze prázdná křesla a stoly. Číšnici se znuděně opírají o futra vchodových dveří a počítají lelky. Na nedalekém súqu je situace podobná. Ospalí prodejci už ani nečekají, že nějaký cizinec se kolem nich projde. Když mě někteří z nich uviděli, zajiskřily jim oči. „Jenom dolar, jen jeden dolar,“ volal na mě prodejce arafatek. Rádi by prodali aspoň něco během dlouhého dne. Škoda jen, že nemám zájem. Není to však pouze hrad a súq, které z ničeho nic ztratily své kouzlo. I samotné ulice, dříve připomínající mraveniště, se najednou zklidnily. Když jsem si nyní sednul do mé oblíbené restaurace, kde si dávám místní specialitu višňový kebab, nevěřil jsem svým očím. Před půl rokem všechna jídla podražila, nyní, v době krize, zase zlevnila. Višňový kebab opět stojí 150 SYP (asi 60 Kč), kdežto na podzim se jeho cena vyšplhala přes 200 SYP (asi 80 Kč). Je vidět, že najednou je pro místní každá „kačka“ dobrá. Naopak zdražovat začali snad jen taxikáři. „Mám co dělat, abych si vydělal,“ řekl mi můj řidič poté, co mi oznámil, že trasa, za kterou běžně platím 60 SYP i s bakšišem, mě nyní bude stát 150 SYP. „V tom je započítána i cesta prázdného taxíku do centra, v této době a na takovém místě je těžké najít zákazníka,“ vysvětloval mi hned. Povinnost mě nutila k tomu, abych s ním všechno prodiskutoval. Pochopil jsem jeho situaci, ale neodpustil jsem si poznámku, že cena je vysoká a že se mi vůbec nelíbí. Copak jsem nějaký turista?! Nakonec jsem mu těch 150 sypek dal. Když jsem mu peníze podával, zeptal se mě, zda mu odpustím. „Zeptej se Alláha, zda ti odpustí. Já jsem ti řekl, že cena je vysoká, ale dám ti ty peníze, abys viděl, že nejsem špatný člověk,“ odpověděl jsem mu. Ozvalo se v něm svědomí a hned mi podával 25 sypek zpátky. „A teď už mi odpustíš?“ zeptal se mě znovu. Oči mu zazářily, když jsem mu řekl, že se na něj nezlobím.
Busem nebo vlakem?
Dálnice mezi Damaškem a Aleppem, vedoucí přes dvě horké města Homs a Hamu, není Syřany považována za dvakrát bezpečnou a pohodlnou. Je na nich také několik kontrolních bodů, kde vojáci prohledávají auta kvůli obavám z pašování zbraní. Abych se těmto checkpointům vyhnul, vybral jsem si cestu vlakem. Sice trvá trochu déle než cesta autobusem, ale na druhou stranu je docela klidná. Nebyl jsem sám, kdo v současné době upřednostňuje tento způsob dopravy. Vlak byl zaplněn do posledního místa. Když jsem v Aleppu vystoupil, překvapila mě čekárna plná lidí, kteří se chtěli dostat k prodejnímu okénku a koupit si lístek na jeden z poměrně chudé nabídky vlaků. Já jsem si koupil zpáteční lístek na půlnoční „expres“, jenž stavěl snad u každé studny, protože asi 450 kilometrů dlouhá cesta trvala sedm hodin. Ale aspoň jsem se vyspal, i když jsem se nad ránem snažil pozorovat krajinu. „Vstávej, jsme v Damašku,“ probudil mě jeden ze spolucestujících. Na oplátku jsem zase já vzbudil jiného. Docela mě překvapilo, že jsem během cesty žádné stopy po protestech neviděl a ani jsem nezaznamenal, že by při vstupech do nádražní haly byly nějaké kontroly. I teď se dá docela dobře po Sýrii cestovat, není však nad to být opatrný.
