Když jsem v sobotu přijel do Aleppa, řekl jsem si, že si těchto pár dní v průmyslovém a obchodním centru Sýrie chci užít beze strachu, který mi nahánějí zprávy. Rozhodl jsem se, že si nebudu pár dní kupovat noviny a sledovat televizi, ba ani hledat novinky na internetu. Aleppo mě přivítalo ranním sluncem, které nádherně osvítilo zaprášené ulice. Sedl jsem si do oblíbené kavárny Mathaf a objednal si skleničku čaje. S poslední kapkou na dně skleničky jsem šel hledat pokoj v hotelu, kde bych na pár dní sklonil hlavu. Nejlepší možnosti dobrého noclehu se nabízejí v uličkách plných pneuservisů.
Jelikož Staré město celkem znám, měl jsem touhy objevovat málo mnou probádané kouty. Nejvíce mě dostaly křesťanské čtvrtě plné butiků a zajímavých zákoutí, které mi, nevím proč, připomínali Bejrút. Aleppo pro mě bylo vždy jen špinavé město s minimem žen v ulicích či na trzích. Z devadesáti pěti procent jsem zde vždy potkával spíše muže. Najednou jsem se ale nestačil divit. V křesťanských uličkách se moje dosavadní představa o Aleppu úplně rozptýlila a zrodila se nová. Bulváry plné automobilů a lidí, míhajících se různými směry, vůbec nepřipomínaly zaprášené uličky kolem pověstného aleppského trhu. A ta pohodová atmosféra, na míle vzdálená hrůzostrašným zprávám, které děsí kohokoliv, kdo dění v Sýrii aspoň trochu sleduje, zůstala po celou dobu mého několikadenního pobytu v tomto městě. Myslím, že jsem udělal dobře, že jsem na pár dní přestal zajímat, co se tady vlastně děje. Ani na chvíli bych si nepomyslel, že bych se měl něčeho bát nebo být opatrný.
