Když přijede cizinec do syrského Damašku a chce poznat kulturní život hlavního města, nemá moc na výběr. Průměrný Syřan si na velkou kulturu nepotrpí. Volný čas tráví hlavně s rodinou. Jednou za týden je vyveze do přírody na piknik, pokud to bezpečnostní a finanční situace dovolí. Zabalí malý plynový vařič, konvičku na čaj, něco málo na zub, plastové židle a vodní dýmku, posadí rodinu na valník auta a už si to směřuje na nějaké oblíbené prostranství. Snad nejoblíbenějšími místy na piknik jsou stromoví u dálnice. Za zvuku projíždějících aut a vdechování výfukových plynů si rodinka posedí a poklábosí, děti se proběhnou. Nejvíce zarážející je, že sedí uprostřed odpadků, které tady nechali minulý týden sami nebo je sem přivál vítr.
O hlavním městě Damašku nemůžeme tvrdit, že nemá kulturní život. Každý podzim se tady koná mezinárodní filmový festival, který je oblíbený hlavně mladými Syřany. V roce 2011 se však kvůli bezpečnostní situaci nekonal. Daleko komornějším dojmem působí jarní festival dokumentárních filmů Dox-box, jeho kvalita se zdá být však lepší. Jenže ani ten se letos nebude konat. Ve městě je taky několik kin, z nichž stojí za zmínku dvosálové Cinema City. Ostatní hrají většinou arabské odrhovačky, zastaralé americké akční filmy nebo nějaké ty nahotinky.
Jedním z nejvíce vyhledávaných míst jsou bezesporu restaurace. Málokdy si sem přijde sednout pouze pár. Nejvíce je vidět celý hlouček přátel obou pohlaví. To tradiční kavárny jsou určeny mužům a jejích zálibě kouřit vodní dýmku, hrát karty nebo vrchcáby.
Kultura na vzestupu
Kulturní domy se dají spočítat na prstech jedné ruky. Palec „nahoru“ patří Dár al-Assad, kterému se říká též Opera. V jeho prostorách se rodí moderní pojetí kultury, jak ji známe v Evropě. Budova se třemi sály byla dokončena v roce 2004 a představuje architektonický skvost mezi nudnými budovami z druhé poloviny 20. století. Moderní pojetí a technické zázemí jsou pýchou novodobé Sýrie. Kde jsou ty časy, kdy se chodilo na koncerty do kýčovitě socialistických sálů, kde aparatura a pohodlí si z našeho pohledu nezasloužily dobré ohodnocení. Jenže to pro Operu neplatí. Hlavní sál je oblečen do červeného kabátu s doplněním dekorací zlaté barvy. Zbylé dva sály budovy jsou o něco menší a slouží převážně ke koncertům malých formací, modernímu tanci nebo k činohře, která si od letošního roku našla své místo pod sluncem.
Je zajímavé, že přes veškeré nepokoje v Sýrii se aktivity v Dár al-Assad zvýšily. Od roku 2012 se místo stalo základnou pro Syrský národní symfonický orchestr, který doposud nebyl příliš aktivní. Orchestr se následně dělí na menší tělesa, z nichž měla dle reakcí místního obecenstva největší úspěch pětičlenná skupina dechových nástrojů. Členy orchestru tvoří Syřané, ale i cizinci, převážně z Ruska.
V Opeře si přijdou Syřané na neopakovatelný zážitek, který by v jiných místech Sýrie nezažili ani v době naprostého klidu. Potlesk ve stoje a výkřiky „bravo“ není ničím výjimečným a leckterý návštěvník evropských divadel by si od těchto Syřanů mohl vzít příklad, jak se umělcům dává holt.
Vstupné do Opery je dle evropských poměrů směšné, nejdražší lístek na běžné představení do hlavního sálu stojí od 100 do 300 SYP (cca 30 – 80 Kč). Studenti mohou vidět představení i za 50 SYP (15 Kč). Návštěva Dár al-Assad v Sýrii je levnější než večeře nebo jen káva v restauraci a jak je s čím dál více plnějšího hlediště patrné, tak i Syřané se postupně učí chodit za kulturou.
Postupně se osmělují i různé kavárny a kluby, které nabízejí živou hudbu, až už v podobě moderního jazzu, orientální hudby nebo novodobých arabských šlágrů. Chce to je víc hledat na málo zmapované kulturní scéně Damašku, pak ale výsledek stojí celkem zato. Nejvíce takovéto počiny ocení místní Syřané, kteří nebyli zvyklí podobné zážitky. I když mnohokrát se jedná jen o jakýsi pokus založit tradici kulturního života, vyhlídky do budoucna jsou celkem dobré.
