Syrští uprchlíci v Libanonu, kteří bydlí ve stanech, zažili v prosinci těžké chvíle, když jim sněhová vichřice pokryla obydlí těžkou bílou peřinou, až některé stany tíhu sněhu nevydržely. Pro některé ze Syřanů tak začala již třetí sezóna, kdy se musí vypořádat s chladným a nevlídným počasím. Za tu dobu si již ale zvykli.
Za slunečné lednové počasí mohou být syrští uprchlíci v libanonském údolí Bikáa rádi. Prosincová sněhová nadílka už roztála, ale teplo jim rozhodně není. Jejich rozespalé tváře po ránu ošlehne jemný mrazík, když vystrčí nos ze stanu. Děti jsou mezi prvními, kteří každé ráno spustí povyk v každé z kempů.
Uprchlické osady nedaleko syrských hranic na cestě do Damašku bylo možno vidět daleko dříve, než začala syrská krize. Syřané sem přijížděli za prací v zemědělském sektoru a usadili se ve stanech, neboť to byla pro ně nejlevnější možnost ubytování v pro ně drahém Libanonu. „My tady nejsme noví. Žijeme tady už několik let,“ tvrdí Abú Karím, asi pětadvacetiletý Syřan z nejstarší osady v této oblasti. Mnozí z nich žili stejným způsobem ještě v Sýrii, protože patří ke skupině syrských beduínů nebo cikánů. „Támhle na druhé straně silnice si udělali osadu další Syřani, ale opustili ji kvůli neshodám s místními Libanonci. Odjeli raději do Turecka a stany nechali tak, jak je vidíte teď,“ dodává Abú Karím a ukazuje na opuštěnou osadu se zamčenými stany.
Po začátku syrské revoluce a rozšířením násilí začalo do Libanonu prchat čím dál více Syřanů, jejichž počet se v současné době odhaduje na přibližně 1,5 milionu. Libanonské úřady nepovolily postavit oficiální uprchlické kempy pod záštitou OSN, jak je tomu v Jordánsku a Turecku, ale snažily se ubytovat Syřany v klasických domech a bytech. Přesto ale neformální stanová sídliště o průměrném počtu 20 až 30 stanů v Libanonu vyrostla. Pro majitelé půdy to je mnohdy výborný obchod. Pronájem již postaveného stanu se základním vybavením se pohybuje měsíčně kolem 100 USD, kdežto pronájem pozemku, na kterém stan vyroste, se dá za přispění Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky pořídit i za 300 USD na rok. Většina Syřanů v Libanonu je ale ubytována v nemovitostech mimo kempy.
Reklama na luxus?
Čas v kempech plyne pomalu a klidně. Nejvíce jsou v nich vidět a slyšet hrající si děti. „Nechodíme do školy, protože je daleko a je zima,“ říká jedna dívenka z provincie Homs, bydlící v jedné z osad v údolí Bikáa. Společně s ostatními dětmi tak skotačí a tráví veškerý čas a uličkách stanového městečka, přičemž jejich matky se věnují domácím pracím.
Stany v osadách hrají všemi barvami, když jako stavební a izolační materiál byly použity velké reklamní bannery, které předtím sloužily jako billboardy. Ironií osudu je, že mnoho z těchto reklam propagovalo honosné stavební projekty a luxusní automobily a na uprchlickým stanech vyzní jako špatný vtip, protože kempy jsou vším, jenom ne luxusem pro horních deset tisíc. Syrským uprchlíkům nevadí, jakou reklamu mají na stanu. Důležitější je pro ně fakt, že do stanu nefouká.
V porovnání s osadami syrských cikánů jsou kempy syrských uprchlíků udržovány v lepší čistotě a pořádku. I když se odpadky hromadí na kraji osady, mezi stany je uklizeno. Obyvatelé si postavili stany za zpevněných površích, aby uvnitř neměli podmáčenou zem. Ženy během dne udržují pořádek uvnitř i vně stanů tak, jak byly zvyklé ze svých syrských domovů.
Čekání na humanitární pracovníky
Každý z místních táborů má svého starostu či vůdce „kmene“, který je autoritou jednající v zájmu obyvatel stanové osady. Přesvědčili se o tom i libanonští filmoví dokumentaristi, kteří chtěli natáčet záběry v jednom z táborů, ale příliš nepochodili. Aby mohli spustit své kamery, museli dostat svolení od místního „stařešiny“. Obyvatelé kempu neměli proti natáčení, ale a ť už se jedná o jednoduchou či složitější věc, rozhodnutí ve jménu celé komunity je pouze na něm. „Nemůžete s nim mluvit, teď spí. Vraťte se tak za hodinu,“ řekla žena zametající před jeho stanem.
Filmařům nezbylo nic jiného než počkat. Jak se sami přesvědčili, zdejší Syřané se naučili dostávat humanitární pomoc a jsou vděčni za jakoukoliv. Když u stanů zastaví cizí automobil, myslí si, že přijeli zástupci humanitárních organizací. Ženy se rovnou ptají, zda se bude něco rozdávat „Co jste přivezli?“ ptají se neznámých lidí a už se chystají běžet pro dokumenty, podle kterých dostávají příděly potravin a dalších základních potřeb. Bohužel dokumentaristi jim nic nedovezli. „OSN rozděluje věci nespravedlivě. V některých kempech se zastaví například čtyřikrát, u nás tak jednou,“ říkají zklamaně muži středního věku. Někteří se ani nenamáhají se zaregistrovat u Vysokého úřadu OSN pro uprchlíky, protože proces je pro ně zdlouhavý a výsledek nejasný.
Muži, kteří během minulého roku pracovali na polích, stále věří, že se brzy do Sýrie budou moci vrátit. V zimě, kdy je pro ně práce méně, postávají z dlouhé chvíle před obchodem u hlavní silnice a pijí čaj. Snad v každé stanové vesničce je minimálně jeden obchod se smíšeným zbožím, ve kterém se dají koupit hlavně potraviny a čisticí prostředky. Sami Syřani si tyto jednoduché stavby postavili nebo zrekonstruovali, aby měli základní zboží hned po ruce.
Během doušků sladkého čaje vyprávějí, co se dělo, než ze Sýrie uprchli. „Žili jsme si po svém a nechtěli řešit syrské povstání. Pak ale přišli ozbrojenci, zatáhli nás svých chováním do konfliktu. Ocitli jsme se v boji mezi dvěma skupinami – syrskou armádou a povstalci,“ říká Abú Džaffar z provincie Raqqa. Jeho manželka Fátima mezitím přinesla konvičku s teplým čajem. „I když jsme nebyli bohatí, co jsme potřebovali, to jsme měli. Jídlo, zdravotní péči, práci,“ dodává paní Fátima. Manželé, stejně jako ostatní obyvatelé z Raqqy, kteří nyní bydlí v jedné osadě, se nechtějí přiklánět ani k jedné straně konfliktu. „Je to jen horší a lépe, než jsme se měli, se mít už nebudeme,“ tvrdí paní Fátima.
Syrští uprchlíci působí skromným dojmem. Jsou rádi za to, co mají, i když toho není hodně. Ačkoli mnozí z nich jsou v nouzi, nechodí s nataženou rukou. „Jestli máme zimní oblečení? Tohle je naše zimní oblečení,“ ukazuje muž z jiného kempu na pantofle a prošoupanou koženou bundu. Děti na tom nejsou o moc lépe. Ty šťastnější mají staré boty, o které se doma mnohdy dělí s ostatními sourozenci. Ostatní mají na bosých nohou alespoň plastové pantofle. I proto je na dětských rukou a nohou vidět stopy po chladném počasí. Jejich kůže je tvrdá a suchá, ale tento „detail“ jim ve skotačení nevadí. „Dnes je hezky, není nám zima. Až napadne sníh, bude to horší,“ smějí se děti a pokračují v ježdění na kanystru od oleje a v plastové přepravce na kolečkách.