Téměř čtyři roky po tom, co Izrael rozházel miny v jižním Libanonu během zničující války s Hizballáhem, se mladý Muhammad al-Hadždž Mússa těžko odhodlává mluvit o dni, kdy ztratil své nohy. Dne 11. srpna 2006, jel tento hubený tmavovlasý chlapec se svým otcem na motorce, aby dodali jídlo do blízkého města zničeného izraelskými útoky, když jedna z min explodovala pod jejich kolem. „Později mi řekli, že mě našli v potoce asi čtyři hodiny po výbuchu,“ řekl AFP nyní patnáctiletý Muhammad žijící ve zchátralém domě v palestinském uprchlickém táboře Al-Bass, který se nachází na jižním pobřeží ve městě Tyros. „Probral jsem se, když mě táhli z vody, a už jsem to věděl. Viděl jsem, jak byly moje nohy napadrť.“
Ještě téže noci přijala Rada bezpečnosti OSN jednomyslně rezoluci č. 1701, která vyzývala k ukončení nepřátelských akcí. O tři dny později, byla měsíc trvající válka ukončena. Izrael ale zanechal smrtící dědictví. Organizace spojených národů odhaduje, že izraelské letouny rozesely během letních bojů v jižním Libanonu více než čtyři miliony leteckých bomb. Dle OSN bylo devadesát procent bomb svrženo posledních 72 hodin před příměřím. Asi čtyřicet procent z nich neexplodovalo při nárazu a de facto se z nich staly miny. Podle libanonské armády a OSN zabila munice 46 a zmrzačila více než 300 civilistů od roku 2006. Většina z obětí jsou ženisti, zemědělci a nic netušící děti, které si spletly lesklé předměty s hračkami.
Na 4. dubna vychází mezinárodní den informovanosti o nebezpečí min a podpory boje proti minám. V Libanonu plánují aktivisté zasadit stromy na odminovaných polích.
Bez finanční pomoci
Ale s novými humanitárními krizemi po celém světě a globálním ekonomickou krizí se naděje obětí v této malé středomořské zemi rozplývá s vysychajícími fondy. Oběti jako Muhammad musí čekat ve frontě na protézy a odminování území se zpomalilo kvůli nucenému snižování pracovní síly v mezinárodních organizacích. „Stojíme před vážným nedostatkem finančních prostředků,“ řekl plukovník Rolly Fares, který stojí v čele asistenčního programu pro oběti vojenských min. Od konce války v roce 2006 bylo zneškodněno více než 197 tisíc min, ale statisíce stále ohrožují lidi jižního Libanonu. „Vyčistili jsme téměř 52 procent zasažené oblasti, která má 45 km2, ale máme méně odminovacích týmů a nedostatek peněz,“ řekl Fares.
Maha Šuman Džibáhí z Lebanese Handicap Welfare Association uvedla, že dostatek finančních prostředků prodlouží obětem čekání na protézy. „Jak to můžete říct někomu, že můžeme poskytnout psychologickou pomoc, ale nemůžeme jim dát nohu?“ řekla. Ale Muhammad, který patří k palestinským uprchlíkům, nevkládá své naděje do nového páru nohou. Shledává jednodušším vyrovnat se tím posvém. Přijal léčbu svého zranění v Německu a Malajsii, ale nyní je zpátky v Libanonu. Stále dospívající adolescent bojuje s hledáním vyhovující protézy. „Ty nesedí,“ řekl, ukazuje na pár umělých noh opřených v koutu, s džíny staženými u kotníků a nazutými teniskami. „Tlačí mě a každou chvíli jsou rozbité.“ Smutně dodal: „Nejsou to nohy, co bych chtěl. Jediné, co chci, je život, vzdělání, přítelkyně.“
Chálid Jamút stojící v čele programu Norwegian People´s Aid pro odminovaní řekl , že jeho organizace se vyrovnává s rozpočtem sníženým o 25 procent, který se příští rok sníží o dalších 50 procent. „Sama libanonská vláda nemá kapacitu k zajištění bezpečnosti země pro civilisty,“ řekl Jamút pro AFP. „Zátěž je obrovská.“
Používání takových min Izraelem v Libanonu sahá pár desetiletí do historie. Podle Human Rights Watch používal Izrael tuto munici během občanské války v Libanonu v letech 1975-1990 a pak znovu v roce 2006. Také Spojené státy používali tyto miny proti syrské armádě v roce 1983.
Izrael loni poskytl mapy zasažených území, libanonská armáda tyto mapy označila za chybné a neúplné.
Strach z další války
Farmář Ibrahím Ramadán (70) se dnes může dívat na svoji půdu pouze z povzdálí. Pomocné skupiny ho varovaly, že je posetá minami, a on se obává o bezpečnost svých vnoučat, které raději nechává hrát si uvnitř v domě. „Nikdo se neodváží dotknout země, na které jsme my a naši předkové pěstovali olivy, tabák a pšenici,“ řekl Ibrahím Ramadán AFP ve svém domě ve větrném jižním městě Ghandúríja, které bylo těžce zasaženo válkou v roce 2006.
Dneska říká, že napětí se opět stupňuje a obyvatelé Ghandúríje se připravují na další kolo násilí. „Lidé jsou vyděšení z příští války,“ pověděl Ibrahím. „Jsou vyděšení vstoupit na svou vlastní půdu.
Zdroj: al-Arabiya
