Návštěva Iráku byla mým snem od té doby, co jsem se začal zajímat o Blízký východ. Takže to už je nějaký ten pátek… Minulý týden jsem si částečně tento sen splnil. Navštívil jsem kurdskou oblast v severním Iráku. Kurdistán – země, která asi nikdy nenajde své stálé místo na mapě. Hlavní kurdské oblasti se nacházejí v Sýrii, Turecku, Íránu a Iráku. V posledně jmenované zemi dostal kurdský region určitou podobu samosprávy. Je to úplně jiný Irák než ho znáte z televize. Místo pouště, výbuchů a strachu vás přivítají zelené hory, potůčky, louky, poklidná atmosféra a bezpečí.
Nevěřil jsem svým očím, když jsme překročili hranice mezi Tureckem a Irákem. Zprvu jsem se obával, co mě čeká. Ale moje obavy rychle opadly při prvním kontaktu s místními lidmi. V pohraničním městečku Zacho jsem se neměl čeho bát. Prošli jsme se zdejším trhem, na kterém nás nikdo neotravoval, nikdo na nás nezíral nebo nám nějak jinak nepříjemně „neosladil“ první momenty v Kurdistánu. Změnili jsme svých prvních 100 dolarů u pouličního veksláka. Vlastně všechno bylo poprvé. První čaj, první fotky, první otázky. Namířili jsme si to do města Dohúk. Jen jsme přestoupili na další servis, což je sdílený taxík pro čtyři lidi. Velké autobusy jsou v Kurdistánu opravdu vzácností, menší busy jsou vidět častěji. Nejezdí však na všech linkách, a tak pokud se chce člověk nějak přepravit z místa na místo, nemá příliš možností. Během našeho pobytu jsme si vyzkoušeli i stopování. Naše zkušenost je taková, že tak 60 procent z řidičů si vyžádá za odvoz zaplatit. A tak je lepší se zeptat na začátku, jak se věci mají.
Z Dohúku do Sulavu jsme si museli vzít taxík, protože už byla malá pravděpodobnost, že se objeví další cestující. 25 tisíc ID (asi 23 dolarů) nás stála cesta v přírodě mezi horami. Později jsme byli rádi, že jsme zvolili delší severní trasu pro cestu na jih, protože kratší nebyla tak zajímavá. „Tam nahoře měl Saddám jeden ze svých paláců. Tato silnice byla určena pouze pro něj,“ vyprávěl nám řidič o místním okolí.
Sulav je snad zajímavý pouze svou polohou. Je z něj krásně vidět město Amadíja, které se rozkládá na protilehlém kopci a obléhají ho staré hradby. Zajímavý (v tom špatném slova smyslu) byl také jediný místní hotel, který spíše vypadal jako squat. Uvnitř špína, venku špína, koupelna v odkladišti věcí a ráno podnapilí recepční, který spal na koberci, nám zanechaly vzpomínku na první noc v Kurdistánu asi nadosmrti.
Ráno jsme vyrazili pěšky do města Amadíja. Po jeho krátké prohlídce jsme začali stopovat. „Ne že pojedete do Bagdádu nebo Mosulu. Tam jsou blázni,“ nabádal nás jeden řidič a ukazováčkem si přitom vrtal do spánku. První dvě auta byla zdarma, poté jsme neměli na výběr a museli jsme si zaplatit taxík. Udělali jsme ale dobře, protože začalo pršet a vzdálenost do města Barzán byla delší, než jsme si mysleli. Další z taxikářů byl rozený mluvka s proříznutou hubou. Za celou cestu, která trvala asi dvě hodiny, nezavřel zobák. 
Naštěstí většinu času mluvil s jednou ze svých přítelkyň, které pořád típal mobil a ukazoval nám, že ona je fakt blázen. „Aááááá, thank you,“ takhle vypnul telefon a strčil ho do kapsy. Za chvíli ho ale zase zapnul a vykecával se dál. Vybral nádhernou trasu. Škoda jen, že mě z něho skoro bolela hlava. Když nás vysadil ve městě Diana a nabídl nám další odvoz, s radostí jsme odmítli.
Hodili jsme batohy na záda a namířili jsme si to k nedalekému kaňonu, který nás vedl k vodopádům, jimž se říká Gali Ali Beg. A musím říct, že jsem byl rád, že jsme šli pěšky, protože jsme si mohli vychutnat tamní scenérii, která patří k tomu nejkrásnějšímu, co jsem na Blízkém východě viděl.
Po dalším stopování, kdy jsme vystřídali další čtyři auta a jeden autobus plný pubertálních mladíků, jsme se pozdě večer dostali do hlavního města iráckého Kurdistánu Arbíl. Ráno nás čekal výlet do Sulejmáníje. Moderní město na jihovýchodě Kurdistánu nás okouzlilo hlavně svým trhem. Ne jenom díky pestrosti zboží, ale hlavně rozmanitostí lidí. Prošel jsem desítky orientálních trhů, ale tenhle patří jednoznačně k mým nejoblíbenějším.
V Sulejmániji mají také zajímavé místo, kterému se říká Amna Súraka. Jedná se o muzeum vytvořené z bývalého kurdského vězení z dob tyranie Saddáma Husajna. Památkám 182 000 obětí je věnována Zrcadlová místnost, kterou na stěnách zdobí malé kousky zrcadel. Každé zrcadlo značí jednu oběť. Na stropě visí 5 000 žároviček, které svítí na památku zničených kurdských vesnic. Na konci prohlídky této 50 metrů dlouhé místnosti jsem musel zhluboka polknout. To jsem ještě netušil, že se budu cítit hůř. Další část prohlídky tvořila návštěva místností, kde byli Kurdové vězněni a mučeni. V jejich útrobách byl zatuchlý vzduch, který dokresloval tragickou atmosféru doby. Pro lepší představivost byly po objektu rozestaveny sochy vězňů. V jedné z vyšetřovacích místností byl puštěn i záznam z výslechu vězně. Tehdy se mi poprvé zvedl žaludek. Podruhé to bylo na výstavě fotek z doby chemického útoku na město Halabdža. Ještě dobrou čtvrthodinu po návštěvě muzea jsem rozdýchával tento nezapomenutelný zážitek, připomínající atmosféru koncentračního tábora.
Další den už byl pro nás posledním. Dopoledne jsme si prošli arbílskou citadelu a trh rozkládající se v uličkách pod ní. Rychle koupit něco na památku a frrrr zpět k tureckým hranicím. Tentokrát jsme vybrali kratší cestu, která vedla přes široké lány a pole.
Návštěva to byla sice krátká, ale krásná. Většinu z místních krás jsme viděli. Něco jsme si nechali na příště, protože jsem si jist, že se do iráckého Kurdistánu co nejdříve vrátím. Inšá Alláh…
