Nezastaví je ani válka. Fotbalové týmy v Sýrii se chystají na novou sezónu

Chladné uplakané počasí nemile překvapilo hráče syrského fotbalového týmu al-Wahda, kteří přišli na ranní trénink oblečeni jen v šortkách a lehkých bundách. Asistent trenéra v teplákové soupravě jen kroutil hlavou a nabádal je k aktivitě. „Nestůjte! Hýbejte se, ať vám není zima,“ volal na své svěřence. Parta dvaceti mužů bez prodlení poslechla a pustila se do rozcvičky. Pršet ne a ne přestat. Hráči si musejí zvyknout, takhle to bude nejspíše vypadat celou zimu, kdy se hraje základní část první ligy.

Fotbal je nejoblíbenějším sportem v Sýrii. Kopat do meruny si vyzkoušel každý syrský kluk a vášeň pro tento sport mu zůstala i v dospělosti. Dříve byla velká i malá hřiště po celé zemi pravidelně obsazena, dnes naopak je překvapením vidět partu kluků honit se za míčem. Ačkoli se v Sýrii téměř tři roky odehrává krvavý konflikt, fotbalisti z nejvyšší soutěže nepřestávají mezi sebou soupeřit.

První liga začne co nevidět. Soutěže se účastní 18 týmů ve dvou skupinách. První skupina hraje svá utkání na damašských stadionech, druhá naopak na stadionech v Latákiji. Dle rozlosování se týmy z různých koutů Sýrie přesunou do těchto dvou měst a výhodu domácího hřiště nebude mít prakticky nikdo z nich. Úvodní zápasy se odehrají 17. prosince a potom každý druhý den bude následovat další kolo. „V každé skupině bude nejdříve sehráno 36 zápasů, čili každý tým odehraje 8 utkání. V únoru pak začnou odvety. Poté první tři týmy z každé skupiny postoupí do další skupiny, ve které si celky z prvního místa připíšou tři body, z druhého dva a ze třetího jeden bod,“ říká z Džamál Uthmán ze Syrské fotbalové asociace. V polovině ledna 2014 začne také ligový pohár, jehož se zúčastní rovněž týmy z druhé ligy.

Těžké časy
Kvalita začínající sezóny bude poznamenána absencí mnoha kvalitních hráčů, kteří odjeli za lepšími penězi do ciziny. Nepokoje v Sýrii si vyžádaly oběti také v řadách fotbalistů. „Mezi hráči se najdou jak příznivci, tak odpůrci syrského režimu. Politika do sportu nepatří, tak veškeré politické a náboženské třenice jdou na hřišti stranou,“ tvrdí příznivce aleppského týmu al-Ittihád Muhammad Kebk.

Fotbalové týmy jsou v současné době složeny zejména z domácích fotbalistů. Hráči mají status profesionálů, ale finančně jsou na tom v porovnání s dobou před válkou špatně. Týmy nemohou platit kontrakty v plné výši, mají minimální příjmy od sponzorů, z reklam a od diváků. Mnoho z nich si vlastně účast v lize finančně dovolit nemůže. Týmy druhé ligy na tom budou ještě hůře.

Podle syrského deníku al-Watan, fotbalový svaz přislíbil každému týmu 4 mil. syrských liber za účast v základní skupině. To má alespoň pomoci týmům pokrýt výdaje za cestování, ubytování, stravování a přispět také k dalšímu chodu klubu.

Fotbaloví fanoušci nejeví o syrský fotbal příliš zájem. Na tribuny se příliš nehrnou, i když podle Džamála Uthmána je na každém zápase přítomno kolem 500 diváků. Syřané teď většinou nemají příliš náladu se chodit bavit na fotbalové stadiony, zejména když počasí a bezpečnostní situace jsou nepříznivé. „Raději sledujeme evropské soutěže. Na syrský fotbal se nedá koukat,“ vysvětluje jeden z fotbalových příznivců, proč na stadionech chybí diváci. „Máme jiné starosti, než chodit na místní fotbal. Vždyť zápasy se hrají hlavně ve všední dny v poledne nebo krátce po poledni, kdy jsou lidi v práci nebo škole,“ vyjmenovává fanoušek další důvody nezájmu o syrský fotbal.

Armáda zvítězila, Svoboda až třetí
Jak dopadne boj mezi syrskými povstalci a režimem Bašára Asada, nelze předem odhadnout. Podle zpráv se zdá, že syrská armáda přešla do ofenzivy a postupně vytlačuje povstalce z jejich pozic. S trochou ironie se dá říct, že současné zprávy z bitevního pole kopírují výsledek z loňského ročníku první ligy, která skončila letos v září. Na fotbalovém bojišti jednoznačně vyhrálo mužstvo al-Džajš (Armáda) v závěsu s celkem al-Šurta (Policie) před třetím týmem al-Hurríja (Svoboda).

Vítězem ligového poháru se stalo damašské mužstvo al-Wahda, které hrávalo svá domácí utkání na stadionu Abbaseen. Jenže v nedalekých čtvrtích, jakou je např. Džúbar, se bojuje, tak je stadion kvůli vysokému bezpečnostnímu riziku uzavřen. Podobný osud potkal i týmy například z Aleppa a Homsu, měst proslavených krutými boji, které na svých hřištích doposud alespoň trénují. Al-Wahda má své tréninkové hřiště v bezpečné zóně u stadionu al-Fajhá, v blízkosti Syrské fotbalové asociace. „Chybí nám sedm hráčů, kteří jsou na reprezentačním srazu,“ říká trenér Dirár Ridáwí, který povede svůj tým al-Wahda v asijské soutěži pro vítěze národních pohárů.

Syrská reprezentace mívala lepší výsledky, ale celková krize Sýrie se projevila také na hře národního týmu. Domácí zápasy hraje v Íránu. Z posledních tří zápasů vyhrál jenom jeden a postoupit na Asijský pohár konaný v Austrálii v roce 2015 se mu nepodařilo. „Náš národní tým se nikdy daleko nedostal. Nejspíše proto se nás to zajímají jiné soutěže,“ říká Muhammad Kebk. Většina fanoušků má raději zahraniční soutěže. Sledování zápasů světové úrovně si Syřané nenechají ujít, zejména zápasy mezi Realem Madrid a FC Barcelona pokaždé přitáhnou k televizním obrazovkám místní fotbalofily, pokud tedy není pozastavena dodávka elektrického proudu. Mistrovství světa ve fotbale v roce 2010 bylo pro Syřany opravdovým sportovním svátkem a ulice Damašku byly vyzdobeny vlajkami fotbalových mocností. Restaurace praskaly ve švech a také na veřejném prostranství bylo velkoplošné promítání vyřazovacích zápasů. Mistrovství Evropy 2012 již tolik sledováno nebylo, neboť syrský konflikt běžel druhým rokem. Sledování světového šampionátu v Brazílii bude na tom nejspíše ještě hůře, pokud budou nepokoje pokračovat.

Assadovo víťazstvo môže byť pre Sýriu najlepšou možnosťou

Sektárske násilie, ktorého sme svedkami za poslednú dobu v Sýrii, nie len že ohrozuje existenciu a fungovanie krajiny samotnej, ale spôsobuje ohrozenie aj pre krehkú stabilitu v celom regióne. Víťazstvo Assada v konflikte sa začína javiť ako jedna z najprijateľnejších možností. V takomto duchu sa vyjadril vo štvrtok bývalý šéf CIA Michael Hayden.

Vyjadrenie prichádza paradoxne po snahách Washingtonu o zosadenie sýrskeho prezidenta. Spojené štáty pohrozili sýrskemu režimu leteckými útokmi v reakcii na údajné útoky chemickými zbraňami na civilistov. Zároveň poskytli rebelom milióny dolárov v podobe nevojenskej, nezbrojnej pomoci.

Michael Hayden, generál amerického letectva vo výslužbe, do roku 2009 zároveň slúžiaci ako šéf CIA, uviedol, že víťazstvo rebelov nie je podľa neho predpokladaným scenárom konca sýrskeho konfliktu.

Inou možnosťou, ako by mohla občianska vojna v krajine skončiť, je Assadovo víťazstvo. Uviedol to Hayden na konferencii pre expertov na boj s terorizmom.

A musím vám povedať, v tejto chvíli, napriek tomu, ako zle to vyznie, sám som skôr priklonený k možnosti číslo tri, ktoré sa javí ako najlepšia z troch zlých možných riešení,“ povedal Hayden.

Prvou možnosťou, ako vyčísloval bývalý generál počas svojho vystúpenia, je pokračujúci konflikt medzi stále radikálnejšími sunnitskými a šiitskými frakciami.

Skupiny rebelov sú tvorené z prevažnej časti sunnitskými moslimami, zatiaľ čo Assad je zväčša podporovaný alawitmi, šiitmi a kresťanmi.

Druhou možnosťou, ktorú Hayden považuje za jednu z najpravdepodobnejších, je rozpad Sýrie a koniec jednotného štátu v hraniciach ešte z roku 1916, ktoré boli stanovené britským a francúzskym impériom.

Znamená to koniec Syces-Pikotovej dohody, dá to do pohybu zmeny, pri ktorých dôjde k rozpadu všetkých po prvej svetovej vojne umelo vytvorených štátov,“ dodal.

Britský diplomat Mark Sykes a jeho francúzsky kolega Francois Georges Picot rozdelili Blízky východ na umelo vytvorené zóny vplyvu, ktoré neskôr poslúžili ako hranice pre budúce nezávislé arabské štáty.

Hayden varoval, že rozpad tohto storočie starého prerozdelenia regiónu by mohlo priniesť chaos do Libanonu, Iraku, Jordánska a iných krajín.

Najviac sa obávam, že rozpad štátu bude zároveň znamenať rozpad Sykes-Pikota,“ uviedol Hayden na konferencii.

A zrazu máme nový priestor bezvládia na križovatke civilizácie.

Boje v Sýrii vypukli v roku 2011 po tom, čo sa Assadova vláda pokúsila vojensky potlačiť vzniknuté pro-demokratické revolučné hnutie. Konflikt eskaloval až do občianskej vojny, ktorá si doposiaľ vyžiadala viac ako 126 000 ľudských životov.

Na stranu režimu sa pridali libanonské milície Hizballáh a Irán, zatiaľ čo opozičné oddiely tvoria čoraz viac islamistickí bojovníci z okolitých arabských krajín. Situácia v krajine sa stáva neprehľadnou a stretávame s rastúcim počtom prípadov, kedy sa vojnových zločinov a zločinov proti ľudskosti dopúšťajú práve radikálne skupiny využívajúce nestabilnú situáciu v krajine.

Zdroj: Alarabiya a iné.

Cyklistika v době občanské války v Sýrii

Kola jsou pro Damašek stejně nezbytným dopravním prostředkem jako automobily. Lidé je potřebují k osobním i komerčním účelům. Metropole je sice plná smogu, cyklistům to ale nevadí. Lidé v Damašku jezdí na kole jen krátké trasy. Na delší cestu si vyberou městkou hromadnou dopravou, protože není drahá a hlavně je pohodlnější. Syrští cyklisté se na kole příliš nezdrží. Jedna jízda jim trvá maximálně 10 minut. V cílové stanici sesednou z kola a opřou svou mašinu o sloup, ke kterému ji tlustým řetězem a visacím zámkem přivážou, aby ji nikdo neukradl.

Na kolo nasedají hlavně poslíčkové, kteří mají dopravit objednané jídlo, dokumenty nebo jiné zboží z jednoho místa městské části na druhé, anebo muži pracující daleko od trasy linek městské hromadné dopravy. Ženu na kole ale neuvidíte. Není zde totiž zvykem, aby ženy jezdily na kole.

Bicykle rozhodně nepatří k nejnovějším modelům. Jejich tvar je několik desetiletí neměnný a nikdo na ně nedá dopustit. Všechna mají černou barvu a říká se jim Phoenix. „Doma máme jen tohle kolo. Táta už na něm nejezdí, pouze já a bratr,“ říká třináctiletý poslíček Šádí. Kola Phoenix se do Sýrie dovážejí z Číny. Jejich cena je nízká a spolehlivost poměrně vysoká, proto si je Syřané oblíbili. Modernější kola nepotřebují, protože pro jejich účely jim bohatě tento model vystačí.

Mistři slalomu

Jezdit na kole je v Damašku doslova uměním. Cyklisti mají nejraději místní trhy, kde je vysoká koncentrace lidí. Cyklista musí umět prokličkovat mezi živými kuželkami, které se pohybují různými směry a nepravidelnou rychlostí. Je to jako prožívat naživo počítačovou hru, kde letíte v kosmické lodi a musíte se vyhýbat meteoritům.

Trhy jsou arabským komerčním rájem. Skoro každý obchod má k mání nějakého chlapce, kterého může kdykoli poslat, aby něco přivezl či odvezl. „Vozím sendviče, hlavně prodavačům do obchodů na trhu,“ vysvětluje pihatý Šádí. Mladý poslíček získává na svých cestách nezaplatitelné zkušenosti, které ve starším věku bezesporu zúročí. Zpočátku dělá jednu chybu za druhou, vráží do lidí nebo vyklopí přepravovaný balíček. Ale naučí se alespoň odpovědnosti a jednání s lidmi, když se jim musí omlouvat za každou malou nehodu. „Každý den do někoho omylem vrazím. Ale jen trochu, nic vážného,“ směje se Šádí. Jako poslíček pracuje již dva roky. Rodina neměla dost peněz, tak se domluvila s majitelem bistra, zda by Šádího nezaměstnal. „Nemohl jsem kamarádovi říct ne. Teď jsou těžké časy, musíme si pomáhat. Kluk se něčemu ve svém volném čase přiučí a také něco vydělá,“ říká Šádího zaměstnavatel Abú Karím.

Kolo, které vydělává

Kola mnohdy ale neslouží jen na ježdění. Někteří lidé ho používají na přepravu většího nákladu. Například nosiče na zadním kole si někteří lidé upravovali tak, aby na každou stranu mohli dát plynovou láhev. Když byl náklad připraven, vyrazili s ním do ulic, aby láhve prodali zájemcům. Protože takové kolo bylo těžko ovladatelné, tak ho pouze tlačili. „Plyn, plyn, plyn,“ volali pouliční prodejci v úzkých uličkách Damašku. Dnes už prodejce plynu není vidět. Plyn se stal nedostatkovým zbožím a oni tak ztratili svoji práci. Vyměnili plyn za jiný sortiment a podobným způsobem rozvážejí například ovoce.

U Umajjovské mešity v centru Damašku je pokaždé rušno. Zejména v podvečerních hodinách a o víkendu se tady procházejí rodiny s dětmi. Někteří lidé si potřebují přivydělat, a tak nabízejí pečené kaštany. Stojan s dlouhým komínem na přípravu kaštanů mají přimontovaný u řídítek, aby vždy mohli popojet na lepší místo, kde se zrovna shromažďují davy. Někdo na kole peče kaštany, jiný zase vaří kávu nebo čaj. Vzadu na nosiči vozí malý plynový vařič na ohřívání vody a v košíku na řídítkách má zase připraveny kelímky a sáčky s nápoji. „Kolo patří k mému živobytí. Čaj a kávu prodávám, jen když si potřebuji přivydělat. Kolo můžu kdekoli zaparkovat a začít vařit. S větším stánkem bych se nemohl tak lehce pohybovat,“ vypráví pouliční prodavač teplých nápojů pan Usáma.

Kdo maže, ten jede

Přijíždějící kola jsou slyšet již zdálky. Kromě cinkání varovného zvonku se ulicí rozléhá zvuk suchého řetězu rotujícího kolem ozubených kol. Tuto melodii doplňuje uvolněný plechový blatník na zadním kole. Vlastníci kol se o své stroje příliš nestarají, tak jak by měli. Speciálně jejich brzdy nejsou dobře seřízené. Cyklisti musí být ve střehu, aby mohli kdykoli zareagovat na nebezpečnou situaci bržděním podrážky boty. Nic jiného jim totiž nezbývá, když nechtějí ve vyšší rychlosti narazit do zdi domu nebo projíždějícího automobilu.

Když už je to opravdu nutné, majitelé jízdních kol navštíví raději opraváře, než aby se do opravy pustili sami. Přesuňme se do opačného koutu Sýrie, do více než 700 kilometrů vzdáleného města Qámišlí. Jak to již u mechaniků bývá, také ruce Ismaíla Chalíla jsou černé od oleje. Původně se zajímal o automobily, ale jeho dílna není velká, takže raději opravuje kola. K nim se dostal až v posledních letech. Většinu svého života pracoval jako zedník na stavbách. Postavil prý tolik domů, že je ani nedokáže spočítat. Dnes mu je 68 let a své staré kosti již na stavbách netrápí. Jeho živobytím se stala kola.

Nejoblíbenější dopravní prostředek

Svojí dílničku má hned vedle domu. Zaprášená ulice, ve které bydlí, není tolik frekventovaná. Občas tady projede nějaké auto, ale většinou to jsou jen sousedi z širšího okolí, kdo sem zavítá. Isamíl Chalíl každé ráno vytáhne roletu a sedne si vedle majitele vedlejšího obchůdku. Občas společně zavzpomínají, jak se jako kluci proháněli na kole nebo si hráli u nedaleké řeky. V momentě, kdy přijde první zákazník, skončí stařecké rozjímání a pustí se do práce. Během dne se rozhodně nenudí. „Naše město je rovné jako placka. Lidi tady jezdí na kole, protože to je nejlevnější dopravní prostředek. Ale kolik je tady kol? To jsme nikdy neřešili,“ tvrdí Ismaíl Chalíl o městě, které před válkou asi 200 tisíc obyvatel. V syrském městě Qámišlí se kola stala jedním z nejpoužívanějších dopravních prostředků, protože kvůli občanské válce je benzínu nedostatek.

Město Qámišlí leží v severovýchodní části Sýrie v blízkosti hranic s Tureckem a Irákem. I když geografické podmínky jsou pro sportovní cyklistiku výborné, protože všude v okolí je rovina, nedají se zde koupit profesionální kola ani lepší vybavení pro cyklistiku. Na ulicích uvidíte jednoduché bicykle typu Phoenix, které stejně jako v Damašku slouží jako přibližovadlo do práce a nezbytný pomocník pro poslíčka.

Hobby pro další generace

Krajina je zde opravdu rovná. Pokud je zde nějaký kopec, je to starověký „tell“, na kterém sídlily prastaré civilizace. Telly jsou ale za hranicemi měst a stejně na ně nikdo nejezdí. Největší zážitek je jarní projížďka po okolí Qámišlí, kde je všude plno zeleně. V letních horkých měsících se krajina změní na pískově hnědou a slunce silně pálí. Přes den proto málokdo sedne na kolo, leda tak ráno, nebo až večer. Kola se v severovýchodní Sýrii objevila až v průběhu 20. století, kdy sem dorazila lepší infrastruktura a urbanizace. „Do té doby tady lidi jezdili na oslech a koních. Možná také velbloudech, ale to si nejsem jist,“ směje se pan Ismaíl.

Pro cyklistiku je tato Qámišlí a jeho okolí přímo ideální, ale jen v případě, když se zde zrovna neválčí. Sýrie je bohužel v posledních letech známá díky občanské válce. Konflikt přináší různá úskalí, jedním z nich je vyšší cena pohonných hmot nebo dokonce jejich nedostatek. To je o důvod víc sednout na dvojpedálový kostitřas, který leží zrezavělý někde v kůlně. Díky této krizi nemá Ismaíl Chalíl o práci nouzi. „Každou chvíli se za mnou někdo zastaví, jestli mu nevyměním řetěz nebo nedofouknu pneumatiky,“ říká pan Ismaíl. Za opravu většinou dostane jenom drobné. Naštěstí ve svých letech již není tolik závislý na svém zaměstnání, protože má hodně dcer a synů, kteří se o něj postarají. Práce opraváře bicyklů je vlastně jen takovým koníčkem, aby neseděl doma u televize.

Když Ismaíl Chalíl začal opravovat bicykle, založil tak novou rodinnou tradici. Před několika málo lety otevřel jeho zeť Ahmad jinou opravnu a prodejnu kol. Je velitelem místních hasičů, ale jako většina místních lidí i on má druhé zaměstnání. Ani jeho zaměstnanci nemají o práci nouzi. Jedním z nich je i patnáctiletý Hasan, Ahmadův syn a vnuk pana Ismaíla. „Chodím sem po škole, chci pomoct tátovi a něco se naučit. Není to špatné, kola mě baví,“ vysvětluje pihatý Hasan. Také on má ruce a oblečení od oleje, od něhož je tady nasáklé snad i stěny budovy. Hasan jezdí do a z práce jak jinak než na kole. „Ale jestli v budoucnu skončím u kol, to nevím. Spíš ne, chci jít na vysokou,“ usmívá se Hasan. Dobře ví, že ke kolům se může vrátit, až bude v důchodu, stejně jako jeho dědeček.

(Předloha pro anglickou verzi na stránkách Škoda cycling)

Tunisko treba zažiť, nie prežiť – I. časť

Pred mojím odchodom do najbližšej arabskej krajiny sa ma mnohí moji známi pýtali, či to myslím vážne, že tam chcem ísť práve teraz. Mnohí ma varovali, (napriek tomu, že revolúcia bola pred dvoma rokmi), že v Tunisku sú momentálne veľké nepokoje a je tam povstanie. Dokonca sa našli ľudia, ktorí mi povedali, že v Sýrii je vojna, čo je síce smutný fakt, ale Sýria je geograficky vzdialenejšia od Tuniska ako od Slovenska.

Tí ešte menej informovanejší zas tvrdili, že Líbyu ešte stále bombardujú a rakety môžu hocikedy dopadnúť aj na Tunisko alebo môžu trafiť lietadlá…

Samozrejme som sa nad všetkými predodletovými „pozitívnymi“ povzbudeniami len pousmial. Informácia o rozbití skupinky teroristov v mojom cieľovom meste Sousse, ktorí v meste údajne plánovali veľký bombový útok, mi hoci pridala na adrenalíne, ale vyvolala už len kyslý úsmev na tvári. Nevadí, zomrieť môžeme aj keď sedíme doma, pomyslel som si, zbalil kufre a napokon nabral smer Budapešť.

Toto obrovské letisko, na ktorom som bol vtedy prvýkrát, pôsobí na prvý pohľad oproti košickému extrémne chaoticky a preľudnene. Nuž, aj ponuka odletov je o niekoľko desiatok destinácií pestrejšia a odtiaľto sa dostanete skutočne všade. Skupinka ortodoxných Židov čakajúcich na odlet do Tel Avivu, černošky hľadajúce check-in pre Paríž, alebo mladé moslimské páry vracajúce sa do Káhiry. Na odlišnú kultúru som sa tešil už doma, no taký kultúrny mix som na letisku vôbec nečakal. Ešte viac ma ale prekvapili reakcie niektorých ľudí v lietadle, ktorí si mysleli, že na prvý pohľad hneď jasne viditeľné arabské letušky, sa s nimi budú veselo rozprávať po maďarsky. Letušky bez problémov komunikovali po anglicky a snáď nebudem čakať od tuniskej leteckej spoločnosti, aby mi tam personál rozprával po maďarsky len preto, lebo neviem ako sa povie po anglicky minerálka a som lenivý sa naučiť niekoľko jednoduchých fráz po anglicky…

Občas som mal pocit, že ľudia mali strach už len z toho, keď monotónny zvuk lietadla prerušil hlas arabsky hovoriaceho pilota. Xenofóbia? Alebo len staré známe predsudky voči Arabom, ktorých chcú ľudia poznať len ako teroristov, otravných obchodníkov a chlapov, ktorí si radi berú za ženy európske dievčatá?

Príchod na čierny kontinent

Aj môj druhý let do Afriky som prežil. Predodletové varovania, že Arabi môžu uniesť lietadlo alebo nás zasiahne nejaká zablúdená líbyjská raketa, sa napokon nenaplnili a tak som mohol z lietadla vystúpiť už tretíkrát na moslimskú, druhýkrát na africkú zem. Pred dvomi rokmi som pristával na monastirskom letisku, kde najmä príletová hala nevyzerala príliš turisticky prívetivo (komorná atmosféra, vojaci a pred letiskom žobráci). Tento rok som pristál na úplne novom a veľmi peknom, síce ľudoprázdnom letisku pri malom meste Enfidha.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

V Tunisku nás na naše prekvapenie vítalo oblačné počasie s pofukujúcim vetrom a nad morom zúrila menšia búrka, na ktorú sme mali pekný výhľad ešte z lietadla. Premenlivejšie počasie s častými búrkami v Tunisku na začiatku septembra už nie je vôbec nezvyčajné, po pár týždňoch však zvyklo byť opäť stabilnejšie. Nástupu do klimatizovaného autobusu, v ktorom mal človek pocit, že sú nad každým sedadlom mrazničky predchádzali klasické vybavovania formalít s miestnymi colníkmi(čkami).

Ak cestujete cestovnou kanceláriou, tak do Tuniska víza nepotrebujete. Aj tu som počul frfľať niekoľkých maďarských spolucestujúcich, ktorým očividne prekážali vážne tváre tuniských colníkov bez náznaku úsmevu. Pritom každému návštevníkovi zaželali po skontrolovaní pasu krásny pobyt v Tunisku. Už s úsmevom.

Pozitívne naladený šofér autobusu, ktorý mal slnečné okuliare aj napriek pribúdajúcej oblačnosti, samozrejme každému ochotne naložil niekoľkokilové kufre do autobusu a my sme mohli konečne opustiť letiskovú zónu, vybrať sa smerom na juh po kvalitnej ceste. Vietor silnel a dvíhal prach s pieskom z veľkých ovocných a olivových záhrad, ktoré sa často nachádzali hneď na okraji frekventovaného cestného úseku z Tunisu do Sousseu. Po čase záhradky zmizli a boli sme uprostred ničoho – z obidvoch strán nás obklopovali len vyprahnuté polia a čoraz väčšie množstvo vyhodených smetí všade po okolí. Nejednalo sa o väčšie kopy odpadkov len na vymedzenom mieste, ale o všade roztrúsené odpadky rôzneho typu, od televízorov cez plienky až po školské tašky. Väčšina ľudí z autobusu, v ktorom bolo čoraz chladnejšie, si tak hneď vytvorila obraz o Tunisku ako o krajine odpadkov, s čím by sa dalo čiastočne aj súhlasiť – ani tuniskí Arabi nie sú známi čistotnosťou. Okrem smetí som si ale všimol ešte pred príchodom do štvťmiliónového mesta zaujímavé praktiky jazdenia v Tunisku. Neviem ako je to v prípade tejto relatívne vyspelej africkej krajiny, ale slovenskí policajti by zrejme bez prižmurknutia pokutovali vodičov áut, okrem ktorých sedia ďalšie tri osoby vpredu(matka + 2 deti, jedno z nich držiace volant) a ďalších minimálne 5-6 vzadu. Vždy som mal ten pocit, že tieto mnohočlenné rodinky predbiehali náš autobus len preto, aby nám mohlo celé auto s úsmevom na tvári zakývať.

Na ceste pribúdali autá, dobre vyzbrojení policajti a sem tam pod palmami oddychovali mladí muži so starčekmi pri vodnej fajke. Po viac ako polhodinke cesty z letiska sme došli.

Vitajte v Sousse!

Obišli sme nádherný prístav El Kantaoui a sme tu, v meste Sousse.

Len niekoľko informácií v krátkosti o meste:
– počet obyvateľov podľa našej delegátky už dosiahol 400 000, ak vrátame aj predmestia
– mesto je dôležitým ekonomickým, prístavným a hlavne turistickým centrom krajiny
– jej historické centrum (Medina) je zapísané v UNESCU.

Už na začiatku mesta nás vítala hustejšia premávka, ktorá je ale na predmestiach v porovnaní s centrom neopísateľne pokojná. Tu sme zatiaľ z okien nevideli ani taxíky, ani kone a ani pouličných predavačov jazmínu. Pribúdali ale čoraz mohutnejšie biele budovy – na pravej strany to boli obytné štvrte a na ľavej, smerom k moru, to boli hlavne hotely.

Cesta k hotelu Riadh palms, v ktorom sme sa ubytovali, rýchlo ubehla. Štvorhviezdičkový obrovský hotel priamo na pláži a súčasne aj v rušnom centre mesta, na polhodinu od historického centra a len na pár minút od nákupných možností – tieto pozitívne kombinácie ma poriadne povzbudili a motivovali prehliadnuť si celé mesto. Nie som človek, ktorému by stačilo poležiačky stráviť celé dni ničnerobením na pláži, pri bazéne alebo v bare. Ležať pri bazéne alebo sedieť v bare viem aj na Slovensku, ale ak chcem aspoň čiastočne spoznať orientálnu , teda arabskú krajinu, o ktoré sa tak veľmi zaujímam, tak sa musím zdvihnúť a nestrácať čas – budem tu len týždeň!

558262_587670877961946_1054295530_n

Aj v Tunisku nás majú za Slovincov…

Cez sklenené dvere prichádzame dnu, do obrovskej sály, v ktorej počuť žblnkot vody z fontány, príjemnú hudbu a hluk stoviek ľudí. Obrovská otvorená miestnosť s recepciou, fontánou, gaučmi a barmi bola preplnená oddychujúcimi ľuďmi, ktorých v ten deň skôr ako nesmelé slnko unavil a nasýtil obed. Ešte sme boli len na recepcii, ale ľuďmi z rôznych krajín sa to len tak hemžilo. Prevažovali hlavne Francúzi, nechýbali samozrejme ani všadeprítomní Rusi, Nemci a dosť veľa bolo aj Alžírčanov.

Obľúbencami hotelových animátorov, čašníkov a recepčných boli bohatí Francúzi, čo sa ukázalo ihneď pri vybavovaní kľúčov od hotelových izieb. Všetci Tunisania hovoria plynule po francúzsky a tak recepčným vôbec neprekážalo, že pri nich stojíme už desať minút a oni sa ešte stále bavia a vtipkujú s Francúzmi. Konečne sme sa dostali na rad aj my, obyčajní Slováci a Maďari. S nami už toľko vtipkovať nevedel, po slovensky nevedel nič a po anglicky sme sa nemali o čom baviť. Podal nám kľúče, zamenili sme eurá na dináre a dostali sme doklad na ktorom bol nápis – Patrik Bandur, Slovenia. Ach! Ja som si nemýlil vašu krajinu so žiadnou inou, prečo si všade vo svete myslia, že Slovakia=Slovenia? Sme snáď naozaj tak bezvýznamnou a zabudnutou krajinou?

Kľúče sme nedostali. Dostali sme kartu, pomocou ktorej sa otvárali dvere. Nie je to zlý spôsob, ale ak človek zabudne kartu v izbe, ktorú opustí a zavrie dvere, môže to spôsobiť chvíľkové nepríjemnosti ako je napríklad hodinové čakanie na recepcii na muhandisa(pána) opravára, pretože pánovi recepčnému sú prednejší bohatí francúzski hostia, než zavolanie opravára pre chudobných a k tomu neveriacich Slovákov, podľa neho Slovincov.

Hotel mal desať poschodí, my sme dostali izbu na siedmom, odkiaľ je už vcelku pekný výhľad na mesto, stále sa to však nedá porovnať s výhľadom zo strechy (o tom neskôr). Izby na našej chodbe boli s výhľadom na more, z chodby bol zas výhľad na mesto. Výhľad na more znamenalo kľud a príjemné ticho, ktoré nenarušili ani búrlivé vlny. No práve naopak, len čo človek vyšiel z izby na chodbu a pozrel sa z okien von, mal pred sebou typicky rušné arabské mesto, plné trúbiach áut, domov s plochými strechami a koní, ktoré ma lákalo na prehliadku čím ďalej, tým viac.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Prázdna pláž, alias počasie pod psa v Afrike

Prvý deň som si však chcel hlavne oddýchnuť. Cestoval som celý deň, čo ma predsalen trochu unavilo a chcel som si popoludnie vychutnať na pláži. Úplne zamračená obloha a silný nárazový vietor mi vôbec, ale vôbec neprekážali. Chladno nebolo, ba bolo až priam ideálne , pečúce slnko mi vôbec nechýbalo a more bolo tiež teplé. Čo som vôbec nečakal, tak to bola prázdna súkromná pláž patriaca nášmu hotelu. Napriek nie príliš dovolenkovému počasiu som si myslel, že lehátka budú väčšinou obsadené, no nebolo to tak. Už popoludní okolo 16:00 boli všetky lehátka, ktorých bolo požehnane, prázdne. Aj v mori sa kúpalo len niekoľko mne podobných „bláznov“, ktorí sa pred mrakmi nejdú skryť do baru alebo do hotela. Vybral som sa na krátku prechádzku po pláži a po niekoľkých metroch som sa ocitol na verejnej, mestskej pláži, čo ma potešilo, aspoň som sa na chvíľu ocitol aj medzi miestnymi. Ani tu už nebolo plno, ale predsa som tu videl viac ľudí, než na našej pláži. V mori sa kúpali už len malé deti miestnych ľudí, aj tie sa zdržovali len na brehu. Väčšinou tu oddychovali rodiny s deťmi, s rozloženými stanmi a piknikovými košíkmi. Áno, na pláži sa dá aj stanovať. Našli sa však aj mladíci hrajúci volejbal, či mladé Tunisanky približne v mojom veku, ktoré sa podobne ako ja, len prechádzali po pláži. Bez mobilov a tabletov.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Akurát som sa chcel vracať, keď zrazu prerušil hluk búriaceho sa mora spev z neďalekej mešity, ktorých je v meste dosť. A to bol nefalšovaný znak toho, že som už skutočne tu – v Tunisku. Zvolávanie na modlitby skončilo a ja som sa vracal na hotelovú pláž. Všimol som si tmavnúcu oblohu a obrovské čierne mračná, ktoré sa nad nás ťahali zo severovýchodu. Napriek tomu, že bol deň a búrka bola ešte vcelku ďaleko, už sa ukazovali blesky. To, že v ten deň neobídeme na sucho, som vedel už dopredu, hlavné predpovedné modely počítali s rozsiahlym búrkovým systémom, ktorý mal prísť z Alžírska a mal sa prehnať cez celé stredné Tunisko. Bol to fantastický pocit spokojnosti, stáť na prázdnej pláži a vychutnávať si príchod búrky, ktorej príchod sa ale akosi spomalil a po čase som odišiel na izbu a z balkónu som čakal jej príchod. Vtedy som ešte nevedel, že sa úplne ľahko dá dostať aj na samotnú strechu hotela – stačí ísť výťahom na desiate poschodie a použiť únikový východ.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Búrka prišla, v ten deň to ešte síce nebolo nič hrozné a skôr sa jednalo o takú slabšiu búrku, ktorá bola aj tak do statočne silná na to, aby vytočila nejedného čerstvého hosťa v hoteli Riadh palms. Isteže, človek nechodí do Afriky preto, aby zažil búrku, no bolo to kvalitným a dušu hladiacim spestrením prvého dňa vidieť blesky divoko bijúce do mora, na

OLYMPUS DIGITAL CAMERAV pokračovaní už aj s fotkami hlavne o situácii v samotnom meste a menej o hoteli.ktorom sa ešte aj vtedy nachádzali rybárske člny aj s rybármi. Vôbec som im tú situáciu nezávidel, muselo im ísť o život, vlny boli obrovské a blesky udierali na každý meter štvorcový na mori. K večeru dážď ustal, do mesta sa mi už veľmi nechcelo, ale aj tak sme vyšli na menšiu než polhodinovú prechádzku cez promenádu popri mestskej pláži, ktorá na moje prekvapenie po tej búrke nebola prázdna a ešte stále tu sedelo zopár ľudí. Priamy pohyb znemožňoval veľmi silný a už aj chladný vietor, viac ma však zaujala nádherná blýskavica nad morom. Obloha blikala každú sekundu až do polnoci a namiesto večerného programu animátorov som si vychutnával silu atmosféry. Bol som nesmierne zvedavý, čo nám prinesie druhý deň v Magrebe.

Dodatok: Včera predpoludním, o 9:45 miestneho času, sa na pláži za hotelom Riadh palms odpálil atentátnik, pravdepodobne člen tuniskej teroristickej organizácie Ansar al-Šaría, ktorá v poslednom čase zvyšuje agresivitu a stupňuje útoky, zatiaľ len voči policajtom a bezpečnostným zložkám. Výbuch našťastie nikoho nezranil a okrem atentátnika ani nikoho iného nezabil. Podľa svedkov a hotelových zamestnancov muž oblečený v obleku s veľkým kufrom v ruke sa najskôr snažil dostať do hotela, čo sa mu nepodarilo a následne vybehol na pláž, kde odpálil výbušniny. Motív útoku nie je jasný, no ďalšieho teroristu s výbušninami chytili dnes aj v meste Monastir a polícia v tejto súvislosti zatkla už šesť osôb podozrivých zo spolupráce s útočníkmi. Jedná sa o prvý samovražedný útok v krajine od roku 2002, kedy boli bomby odpálené v synagóge na ostrove Djerba. Turisti nachádzajúci sa v Tunisku informujú prostredníctvom sociálnej siete Twitter o zvýšených policajných hliadkach vo všetkých strediskách.

Malý kousek Palestiny v libanonském Týru

Kemp, nebo lépe řečeno městská čtvrť Bass, ve městě Týros je určen pro palestinské uprchlíky žijících v Libanonu. Je to pouze jeden z mnoha palestinských kempů, které jsou rozmístěny po Libanonu. Představa rozpadlých chatrčí nebo stanů se brzy rozplyne při prvních krocích v čistých uličkách tvořených jednoduchými, ale útulnými domy, na jejichž stěnách se na kolemjdoucí usmívá nejznámější Palestinec Jásir Arafat se slunečními brýlemi a jeho typickým bíločerným šátkem na hlavě. Místní uprchlíci, kteří jsou z většiny příznivci hnutí Fatah, na něj rádi vzpomínají a uctívají jako symbol boje za Palestinu. „Po jeho smrti ho nikdo nedokázal nahradit. I když hodně zdejších Palestinců uznává Mahmúda Abbáse, Arafat byl jenom jeden,“ vzpomíná starý pán sedící na ulici.

Vjezd do kempu Bass hlídají libanonští vojáci a snaží se zamezit bojovým náladám Palestinců. „Jednou za čas se stane, že se uvnitř objeví zbraně, tak tímhle opatřením se vojáci snaží omezit nepokoje,“ vysvětluje mladík Alí. Libanonská vláda měla s Palestinci v minulosti nemalé trable a uhlídat je není snadné. Ne všichni Palestinci žijící v Libanonu se přizpůsobili místním podmínkám a pořád v nich doutná bojový duch toužící bojovat za vlast, ve které mnozí z nich ani nebyli a ani se tam nenarodili. „Moje matka je Libanonka a otec Palestinec. Přestože mám palestinské občanství, cítím se jako Libanonec,“ tvrdí mladík Ghazán.

Mnozí z místních Palestinců mají hluboko do kapsy, ale nestěžují si. Jsou rádi aspoň za to, co mají. „Ceny jdou nahoru. Brambory, rajčata… všechno,“ postěžuje si prodejce zeleniny Abú Ahmad tlačící svůj dvoukolák. Gestem dává najevo, že politici se budou mít stále dobře. Bere to však sportovně, když se dovídá, že zdražování je celosvětový trend a nepojí se jen s Libanonem. Jeho kamarád Husní vlastní malé hokynářství. Má otevřeno podle nálady a potřeby. Do práce to nemá daleko, když bydlí hned nad svým obchodem. Před každým víkendem peče společně se ženou lívanečky, které později obalí karamelem. „To je naše palestinská specialita,“ říká Husní.

Život v Bassu plyne pomalu, nikdo nikam nespěchá. Vždyť nemá ani kam. Staříci si povídají, holič se věnuje svému jedinému zákazníkovi, zedníci si dopřávají cigaretu a malý klučina ucucává limonádu ze skleněné láhve. Jakoby se každý z nich snažil oddálit nudu, která dosedá do místních uliček stejně rychle jako prach. Mít dlouhou chvíli zná snad každý obyvatel kempu. Palestinský denní režim je přesným opakem toho našeho. „Já brzo nevstávám. Až vstanu, tak vstanu. V porovnání s mojí ženou jsem ještě ranní ptáče,“ při těchto slovech se Husní ohlédne, zda ho manželka neslyší. „Ta by mi dala, kdyby to slyšela,“ šeptá tichým hlasem. „Před víkendem máme více práce v obchodě, tak mi musí pomoct. Jinak by seděla před televizí,“ nepřestává šeptat.

Je 11 hodin dopoledne a v nedaleké herně je slyšet hlasy mladíků hrající kulečník. „Práce není, tak se přišli zabavit,“ komentuje tamní vrchní ekonomickou situaci mladých Palestinců. Nemyslí si, že se to změní. Vždyť Týros není velké město a práce je tady spíše sezónní.