Stále drtivá většina domů ve Starém Damašku slouží k bydlení. Počet budov, ať už veřejných či komerčních, je daleko nižší. Oproti minulosti již zde nežijí bohaté rodiny, ale spíše ekonomicky slabší nižší nebo střední třída. Budovy už nejsou tolik honosné, jak tomu bývalo v minulosti. Continue reading →

V porovnání s minulostí se kulturní prostředí v Damašku hodně změnilo. Každodenní vyprávění lidových vypravěčů se takřka z kaváren vytratilo, kinematograf Shanbandar fungující od roku 1916, který byl ve čtvrti Báb Túmá, byl zrušen a v jeho útrobách jsou nyní dílny (Weber II. 2009 : 48). Kultura z historického centra ale nevymizela a je zastoupena například těmito stavbami:

Palác al-Azm

Jednoznačně nejvíce známý dům ve Starém Damašku, který sloužil jako obytný dům pro tehdejší rodinu osmanského místodržícího v Damašku As´ada Pašu al-Azm, který vládl v letech 1743-1757. Budova pochází z poloviny 18. století. Rod al-Azm žil v domě až do francouzské okupace. V roce 1925 byl dům silně poničen během bombardování města. Po roce 1930 se Palác al-Azm stal francouzským institutem pro archeologii a muslimské umění. Po odchodu Francie vzniklo v paláci Muzeum lidového umění a tradic, konkrétně v roce 1954.

Paláce a velké residence jsou řazeny mezi nejhonosnější a nejkrásnější budovy v Damašku. Palác al-Azm je toho důkazem. Paláce byly určeny pro bohatou vyšší třídu, a proto i jejich provedení muselo tomu odpovídat.

Do paláce se vchází ze súqu Buzuríja. Hned za branou je možné jít doleva, do haramliku, nebo doprava, tedy do salamliku. Tedy lze hned vidět, jak bylo možné jednoduše oddělit soukromou část domu od veřejné. Haramlik zabírá největší část domu, protože sloužil k užívání celé rodině. Impozantní je celý dvůr s dvěma bazénky a zahradou s mnoha stromy. Kromě pokojů, íwánu a sálu qá´a je zde i hammám. Haramlik je spojen i s chadamlikem, který je situován vlevo od vchodu do haramliku, na severní straně domu.

Salamlik tvoří téměř samostatnou část domu a je o dost menší než haramlik. Nachází se zde íwán, sál a i další pokoje.
Palác disponuje přízemím a prvním patrem. V současnosti jsou tyto prostory určené pro výstavu historických exponátů vztahujících se k ukázkám starých syrských zvyků, tradic a řemesel. Zbylé prostory slouží pro administrativní potřeby muzea a jako depozitář.

Maktab Anbar

Tento rozlehlý komplex o rozloze kolem 5 tisíc m2 je druhým největším domem v Damašku. Nachází se mezi ulicemi Qamaríja a Via Recta. Od roku 1867 jej postupně nechal vybudovat damašský žid Júnis Afandí Anbar. Roku 1886 mu byl tento palác osmanskými úředníky zabaven, protože nebyl schopen splácet dluhy. Místo bylo následně přeměněno na prominentní školu, během historie ale ještě několikrát změnilo svou funkci. S blížícím se koncem Osmanské říše se palác stal centrem odboje a podobnou funkci měl i za francouzského mandátu. Po druhé světové válce se z něj stalo arabské kulturní centrum a od roku 1986 v něm také sídlí Komise pro ochranu Starého města a Program městského plánování. Maktab Anbar také slouží ke kulturním akcím a přes den je volně otevřen návštěvníkům.

Palác prošel nedávnou rekonstrukcí a lze vidět, že jeho architektonický styl je velice ovlivněn tureckým rokokem a západním stylem. Lze to vidět především na střechách, které již nejsou rovné, nýbrž šikmé, a jsou pokryty pálenými taškami. Stropy a stěny místností jsou dekorovány jen lehce, nejvíce reliéfních ornamentů lze vidět na vnějších fasádách domů uvnitř areálu. V komplexu se nacházejí tři dvory s parčíky, kde rostou citrusovníky, keře a květy různých druhů.

Bajt al-Aqqad – Dánský institut

Jedná se o dům stojící jižně od súqu Medhat Paša. Archeologické průzkumy ukázaly, že Bajt al-Aqqad byl postaven na ruinách římského divadla z 1. století př. n. l., které jsou na tomto místě nejstarším historickým nálezem. Další důkaz, že na tomto místě existovalo obydlí, je z 15. století a jedná se o mamlúcké ornamenty na zdi v blízkosti íwánu. Další stavební akce jsou datovány až v 18. století a jednalo se hlavně o přestavby. Poslední velké změny byly realizovány na konci 19. a začátku 20. století, kdy byla přistavěna východní a západní křídla.

Rodina Aqqadů, po kterých se dnes dům jmenuje, vlastnila dům až od poloviny 19. století a přestavěla jej do stylu tureckého rokoka. Ještě v první polovině 20. století patřil dům téže rodině, později sloužil jako škola. V posledních dvaceti letech 20. století byl však opuštěn a zchátral.

V roce 1996 byl založen Dánský institut v Damašku, který se zajímal o vybudování zázemí v útrobách nějakého tradičního arabského domu v centru Damašku. Vybral si Bajt al-Aqqad, který byl tehdy v dezolátním stavu. Po uzavřené dohodě mezi Dánským centrem a syrskými úřady (Ministerstvem kultury, Generálním ředitelstvím pro historické památky a muzea a Ministerstvem vzdělání) se založil syrsko-dánský výbor pro restaurování, který společně, z peněz C.L. David Foundation, zařídil rekonstrukci domu, která byla dokončena v roce 2000. Historický dům byl tím zachráněn. Na 50 let si jej pronajal Dánský institut, který v těchto místech má kanceláře a pořádá zde kulturní akce, konference a fóra.

Galerie Mustafy Alího

Damašské domy jsou využívány i pro kulturní akce jako jsou výstavy uměleckých děl. Například dům jednoho z předních syrských umělců Mustafy Alího slouží jako galerie. Tato budova se nachází v židovské čtvrti a její stáří Mustafa Alí odhaduje na něco málo přes 200 let. Dům patřil židovské rodině, která ho však před svým odchodem ze Sýrie v letech 1993-95 prodala. Od tehdejšího majitele jej koupil Mustafa Alí a zřídil si z něj ateliér, kancelář a galerii. Pro návštěvníky je k dispozici i malá kavárna. Mustafa Alí dům po koupi částečně zrekonstruoval, neboť předešlá oprava domu nebyla v souladu s tradiční arabskou architekturou. Dnes si dům udržuje starší podobu a mohl by sloužit jako vzor pro restaurování historických domů.

Dům má přízemní a první patro. Spodní místnosti a dvůr slouží jako výstavní galerie, taky se zde pořádají večírky a vystoupení hudebníků nebo tanečníků. Vrchní patra slouží jako ateliér a k soukromým účelům. V domě nechybí ani tradiční bazének uprostřed dvora, íwán a qá´a, ze které si Mustafa Alí zřídil kancelář.

Dvůr

Dvůr patří k základním prvkům tradičních arabských domů. Míval až pět funkcí, a to náboženskou (oddělení soukromí domu od veřejných míst), spirituální (ochrana, bezpečí rodinné atmosféry), sociální (místo pro denní i noční setkávání rodiny), hygienickou (dobrá ventilace a zdravá atmosféra) a ekologickou (přítomnost rostlin, keřů a stromů). Dvůr byl také výborným prvkem pro zvýšení teplotního komfortu domu. Damašek totiž leží v poměrně suché a horké oblasti, pouze zimní měsíce bývají deštivé a chladné. Během horkých letních dnů se vzduch na dvoře ohříval, ale během noci byl vystřídán chladnějším vzduchem, který pronikl až do pokojů. V dopoledních hodinách se chladný vzduch na dvoře ještě udržel, aby se odpoledne zase ohřál.

Dvůr byl vydlážděn z chladného stavebního materiálu, stejně jako zdi přízemního patra domu. Nejčastější kombinace barev byla černá/tmavá a bílá/světlá. Na zem se pokládal i mramor, často doplněn typickými arabskými ornamenty znázorňující různé tvary mnohoúhelníků. Tyto ornamenty měly červenohnědou barvu.

Uprostřed dvorků se nacházela bahra s fontánkou, která dodávala dvorku noblesu a ve které v létě plavaly květy nebo se chladilo ovoce. Můžeme tvrdit, že s velikostí domů se symetricky zvětšovala i bahra. Průměr takového bazénku se pohyboval od jednoho metru výše. Bazénky mívaly různé tvary. Byly čtvercové, obdélníkové, osmihranné, kruhové, oválné nebo mohly mít i nějaký speciální tvar. Fontánky a chrliče mohly být uprostřed bazénku nebo i po jeho krajích.

Dvory domů, které neměly více než 100 m2, bývaly velmi malé a v jejich středu nebyl bazének vždy samozřejmostí. Naopak domy, jejichž rozloha byla větší než 1000 m2, disponovaly dvěma až třemi dvory. K takovým domům patří například Palác al-Azm nebo Maktab Anbar.

Íwán

Se dvorem se pokaždé pojil otevřený, ale zároveň zastřešený prostor dvoru, zvaný íwán. Byl tvořen třemi vysokými stěnami, čtvrtá strana byla otevřená a tím spojena se dvorem. Íwán patřil k nejkrásnějším částem domu, protože jeho vysoký strop a stěny, táhnoucí se přes dvě patra, byly barevně vyzdobeny ornamenty nebo nástěnnými malbami.

Íwán byl používán jako místnost, kde se v letních měsících sedělo na polštářích. Byl určen převážně pro hosty, kteří přicházeli do domu projednávat obchod nebo politiku a pro taková jednání bylo potřebné mít vhodné podmínky. Prostor s nižší teplotou takové podmínky podporoval. Pokud domy měly více dvorů, měly také i více íwánů.

Íwány byly pokaždé situovány na jižní straně domu, aby byly pokud možno co nejvíce chráněny před slunečními paprsky a udržely chlad. V dnešní době bychom jeho funkci mohli přirovnat k obývacímu pokoji. Můžeme říct, že se jedná o jedno z nejdůležitějších míst v prostorách domu. Íwán býval na vyšší úrovni než byl dvůr, přibližně asi o 50 – 80 centimetrů. Této úrovni se říkalo tazar. To, že byl výše postavený, mělo skrytý význam. Tím hostitel dával najevo, jak je pro něj host důležitý. Také z výšky byl hezčí pohled na dvůr.

Qá´a

Sál zvaný qá´a byla místnost, která sloužila k reprezentativním účelům. Proto byla zpravidla nejkrásněji dekorovanou místností v domě, nehledě na druh architektonického stylu. Byla využívána hlavně v zimních deštivých měsících, kdy již nebylo možné sedávat venku v íwánu. Sálů mohlo být v domě několik, nejdůležitější z nich byl ale ten, který byl v ose s bazénkem a íwánem.

Stěny byly zdobeny v mamlúckém stylu (podobně jako stěny na dvoře), a to minimálně do výše 2 metrů, vrchní část stěn tvořila jednoduchá omítka. Pokoj také mohly zdobit dřevěné dekorativní desky s barevnými ornamenty. V v případě tureckého rokoka byly stěny barevně natřeny až ke stropu a také doplněny různými ornamenty, vyřezávanými rokokovými prvky do vápence nebo mramoru a zdobeny perletí. Ve stěnách bylo vybudováno i několik výklenků. Některé z nich sloužily jako mihráby (udávající směr na Mekku), jiné však pouze jako odkládací prostor, např. pro vodní dýmku. V době oblíbeného tureckého rokoka byly takovéto výklenky překryty zdobenými dvířky.

Původní dřevěné stropy, na kterých byly vidět odkryté stropní trámy, byly zdobeny malovanými i vyřezávanými ornamenty, hlavně květinovými motivy. Někdy byly trámy zakryty dřevěnými dekorativními deskami, které se používají i dnes. Rokokové stropy již vypadaly jinak. Strop byl vyrovnán dřevěnými latěmi a pokryt plátnem, které bylo následně natřeno světlou barvou (pistáciovou, světle modrou, světle zelenou, atd.) a květinové motivy a ornamenty již dávaly znát evropský vliv. Oblíbené byly také malby istanbulských mešit s minarety a budov obklopených zelení. Podobné malby se objevovaly i na stěnách.

Ze stropu visel lustr, aby během večerů osvětlil místnost. Během dne vcházely sluneční paprsky okny, která byla ve dvou úrovních, jednak pod stropem a jednak od 50 centimetrů nad zemí výše. Okna bývala zasazena jen ve zdi do dvora, v některých případech ale směřovala i na ulici, ale to pouze ta stropní. Ty níže situována měla ještě vnitřní dřevěné okenice.

Sál míval dvě úrovně. První z nich byla na úrovni vstupních dveří, pro ní se používal název ataba. Druhá, byla asi o půl metru výš, říkalo se jí tazar. Uprostřed té ataby bylo postaveno menší jezírko s fontánkou, v průměru ne větší než 1,5 metru. Jezírka uvnitř sálu měla spíše dekorativní funkci. Někdy bývalo postaveno i druhé, ale to již mělo půlkruhový tvar a bylo umístněno u jedné ze stěn. Připomínalo spíše tvar umyvadla. Tento typ jezírka lze najít ve většině případů v kuchyni.

Vyšší úroveň tazar byla určena k sezení, křesílka a matrace byly rozmístněny podél zdí. Podlaha byla pokryta mramorovou dlažbou a na ní byl položen koberec. Výše situované sezení mělo stejný účel jako v případu íwánu – dát hostu najevo úctu. Také vyšší úroveň se udržovala více v suchu. Během období dešťů se totiž voda dostávala i dovnitř do sálu, a díky zvýšené úrovni zůstalo místo určené k sezení suché.

V zimních chladných měsících se do sálu přinášela kamna na uhlí, aby zde nebyla zima.

Murabba

Tato místnost byla velice podobná sálu qá´a. Rozdíl mezi nimi je ten, že pokoj murabba byl většinou užíván rodinou, zatímco qá´a, jako velmi luxusní a dekorovaný pokoj, sloužil pro hosty. Tento již nemusel splňovat takové nároky jako qá´a, dekorace tohoto pokoje byla jednodušší. Ať už byl pokoj qá´a nebo murabba, byl pokaždé v přízemí.

Zbylé pokoje

Většina pokojů neměla přesně definovanou svoji funkci. Je velice obtížné říci, zda se jednalo například o ložnice nebo jakési společenské místnosti. Pokoje často měnily svojí funkci dle momentální potřeby. Přes den sloužily jako učebna, jídelna nebo obývací pokoj a večer pro změnu jako ložnice. V takovém pokoji spalo ale více jedinců. Vzhledem k tomu, že arabské rodiny bývaly početné, bylo takřka nemožné zajistit pro každého člena rodiny jeden pokoj. Obecně byly pokoje ve vyšších patrech považovány za ložnice. Přízemní pokoje sloužily k přespání sporadicky. V případě většího domu mělo služebnictvo své pokoje v blízkosti kuchyně a bylo tak odděleno od rodinných prostor.

V letních měsících byly ve vyšších patrech obývány hlavně jižní pokoje, a to ze stejného důvodu, jako byl stavěný íwán. Naopak v zimě se více využívaly pokoje na severní straně domu.

Horní patra, většinou jejich část směrujících nad ulici, vybočovala z osy nosních zdí a byla podepřena dřevěnými trámy zasazenými do spodního patra, a to ať už vodorovně nebo šikmo. Ve většině případů nebyly tyto podpěry (dřevěné trámy) opracovány. Některé domy měly ale podpěry zdobené. Jedná se však jen o jejich obložení.

Bylo zvykem, že v takových domech žilo najednou více generací. Pokud se syn oženil, přivedl si manželku do domu. Se sňatkem mu byl vymezen pokoj, který sdílel se svou manželkou. Vzhledem k tomu, že kapacity domu byly omezeny, začal se rozmáhat trend rozšiřovat dům směrem na ulici. Rozšířením domů směrem nad ulici se obytné prostory rozrostly a obyvatelé domu si mohli dopřát většího komfortu.

Kuchyně

Kuchyně byly stranou od společenských místností a od vchodu do domu. Vstup do kuchyně byl stejně zajímavě vymyšlen jako cesta od vchodových dveří na dvůr. Kuchyň byla většinou umístěna v rohu dvoru. Uprostřed místnosti bylo ohniště, dále se její vizáž měnila podle rodiny. Do kuchyně vedla ulička ze dvora nebo kuchyň byla postavena aspoň tak, aby ze dvora nešlo dovnitř vidět. Cizí lidé, kteří se pohybovali na dvoře, nespatřili, jak kuchyně vypadá, kdo tam byl nebo co se v ní vařilo. Host tak nemohl znát ekonomickou situaci hostitele, zda má dostatek potravin či nikoliv. Arabská společnost si soukromí velice hlídá a příliš neukazuje na veřejnosti svoji ekonomickou stránku. Ze sociálního hlediska je to ohleduplné respektovat cítění jiných lidí.

Koupelny

Koupelny se v starých damašských domech objevovaly velice zřídka. Lidé upřednostňovali návštěvy hammámů (veřejných lázní). Pouze v honosnějších domech a palácích lze najít koupelny (např. v Palácí al-Azm).

Toalety

Toalety byly ve většině případů situovány pod schody nebo co nejdále od prostor, kde se zdržovali lidé.

Sklepní prostory

Sklep se používal pro uchovávání potravin v pokud možno co největším chladu. Šlo o místnost z čedičového kamene se stropní klenbou. Velikost sklepa se lišila v závislosti na počtu obyvatel domů a jeho velikosti. Ne všechny domy disponovaly sklepními prostory.
V současnosti tyto prostory jsou využívány jako sklad nebo jsou předělány například na jídelnu. Minimum majitelů domů ještě využívá sklep jako spíž.

Střechy

Zastřešení domů bývalo vodorovné. Střechy mívaly zábradlí a některé z nich také vyšší zdi kvůli ochraně soukromí před sousedy. Až koncem 19. století a ve 20. století se začaly stavět i šikmé střechy. Příkladem takové stavby je Maktab Anbar.

Interiérové dveře a dřevěné okenice

V porovnání s vchodovými dveřmi byly dveře uvnitř domu více zdobené stylem chajt. Ornamenty na dveřích znázorňovaly osmisměrné linie, které utvářely hvězdicové tvary, nebo také jen čtyřsměrné linie tvořící parketový vzor. Některé dveře ale byly pouze jednoduché bez větších dekorací. S příchodem tureckého rokoka se začaly dveře více dekorovat. Mohly být barevné a stejně jako stěny a stropy zdobeny malbami květin a budov.

Některé pokoje, které byly více zdobené jako např. qá´a, mívaly okenice, které se otevíraly dovnitř pokoje. Byly ozdobeny tak, aby ladily s dekorací a stěnami uvnitř pokoje. Pokud se okenice zavřely, do pokoje vstupovalo světlo pouze okny qamaríja, která byla pod stropem.

Spodní okna bývala zamřížovaná, tyto mříže byly většinou jednoduché a nezdobené. Zdobit se začaly až v době tureckého rokoka, a to lehkým květinovým vzorem. Mříže byly situovány do dvora.