Kola jsou pro Damašek stejně nezbytným dopravním prostředkem jako automobily. Lidé je potřebují k osobním i komerčním účelům. Metropole je sice plná smogu, cyklistům to ale nevadí. Lidé v Damašku jezdí na kole jen krátké trasy. Na delší cestu si vyberou městkou hromadnou dopravou, protože není drahá a hlavně je pohodlnější. Syrští cyklisté se na kole příliš nezdrží. Jedna jízda jim trvá maximálně 10 minut. V cílové stanici sesednou z kola a opřou svou mašinu o sloup, ke kterému ji tlustým řetězem a visacím zámkem přivážou, aby ji nikdo neukradl.
Na kolo nasedají hlavně poslíčkové, kteří mají dopravit objednané jídlo, dokumenty nebo jiné zboží z jednoho místa městské části na druhé, anebo muži pracující daleko od trasy linek městské hromadné dopravy. Ženu na kole ale neuvidíte. Není zde totiž zvykem, aby ženy jezdily na kole.
Bicykle rozhodně nepatří k nejnovějším modelům. Jejich tvar je několik desetiletí neměnný a nikdo na ně nedá dopustit. Všechna mají černou barvu a říká se jim Phoenix. „Doma máme jen tohle kolo. Táta už na něm nejezdí, pouze já a bratr,“ říká třináctiletý poslíček Šádí. Kola Phoenix se do Sýrie dovážejí z Číny. Jejich cena je nízká a spolehlivost poměrně vysoká, proto si je Syřané oblíbili. Modernější kola nepotřebují, protože pro jejich účely jim bohatě tento model vystačí.
Mistři slalomu
Jezdit na kole je v Damašku doslova uměním. Cyklisti mají nejraději místní trhy, kde je vysoká koncentrace lidí. Cyklista musí umět prokličkovat mezi živými kuželkami, které se pohybují různými směry a nepravidelnou rychlostí. Je to jako prožívat naživo počítačovou hru, kde letíte v kosmické lodi a musíte se vyhýbat meteoritům.
Trhy jsou arabským komerčním rájem. Skoro každý obchod má k mání nějakého chlapce, kterého může kdykoli poslat, aby něco přivezl či odvezl. „Vozím sendviče, hlavně prodavačům do obchodů na trhu,“ vysvětluje pihatý Šádí. Mladý poslíček získává na svých cestách nezaplatitelné zkušenosti, které ve starším věku bezesporu zúročí. Zpočátku dělá jednu chybu za druhou, vráží do lidí nebo vyklopí přepravovaný balíček. Ale naučí se alespoň odpovědnosti a jednání s lidmi, když se jim musí omlouvat za každou malou nehodu. „Každý den do někoho omylem vrazím. Ale jen trochu, nic vážného,“ směje se Šádí. Jako poslíček pracuje již dva roky. Rodina neměla dost peněz, tak se domluvila s majitelem bistra, zda by Šádího nezaměstnal. „Nemohl jsem kamarádovi říct ne. Teď jsou těžké časy, musíme si pomáhat. Kluk se něčemu ve svém volném čase přiučí a také něco vydělá,“ říká Šádího zaměstnavatel Abú Karím.
Kolo, které vydělává
Kola mnohdy ale neslouží jen na ježdění. Někteří lidé ho používají na přepravu většího nákladu. Například nosiče na zadním kole si někteří lidé upravovali tak, aby na každou stranu mohli dát plynovou láhev. Když byl náklad připraven, vyrazili s ním do ulic, aby láhve prodali zájemcům. Protože takové kolo bylo těžko ovladatelné, tak ho pouze tlačili. „Plyn, plyn, plyn,“ volali pouliční prodejci v úzkých uličkách Damašku. Dnes už prodejce plynu není vidět. Plyn se stal nedostatkovým zbožím a oni tak ztratili svoji práci. Vyměnili plyn za jiný sortiment a podobným způsobem rozvážejí například ovoce.
U Umajjovské mešity v centru Damašku je pokaždé rušno. Zejména v podvečerních hodinách a o víkendu se tady procházejí rodiny s dětmi. Někteří lidé si potřebují přivydělat, a tak nabízejí pečené kaštany. Stojan s dlouhým komínem na přípravu kaštanů mají přimontovaný u řídítek, aby vždy mohli popojet na lepší místo, kde se zrovna shromažďují davy. Někdo na kole peče kaštany, jiný zase vaří kávu nebo čaj. Vzadu na nosiči vozí malý plynový vařič na ohřívání vody a v košíku na řídítkách má zase připraveny kelímky a sáčky s nápoji. „Kolo patří k mému živobytí. Čaj a kávu prodávám, jen když si potřebuji přivydělat. Kolo můžu kdekoli zaparkovat a začít vařit. S větším stánkem bych se nemohl tak lehce pohybovat,“ vypráví pouliční prodavač teplých nápojů pan Usáma.
Kdo maže, ten jede
Přijíždějící kola jsou slyšet již zdálky. Kromě cinkání varovného zvonku se ulicí rozléhá zvuk suchého řetězu rotujícího kolem ozubených kol. Tuto melodii doplňuje uvolněný plechový blatník na zadním kole. Vlastníci kol se o své stroje příliš nestarají, tak jak by měli. Speciálně jejich brzdy nejsou dobře seřízené. Cyklisti musí být ve střehu, aby mohli kdykoli zareagovat na nebezpečnou situaci bržděním podrážky boty. Nic jiného jim totiž nezbývá, když nechtějí ve vyšší rychlosti narazit do zdi domu nebo projíždějícího automobilu.
Když už je to opravdu nutné, majitelé jízdních kol navštíví raději opraváře, než aby se do opravy pustili sami. Přesuňme se do opačného koutu Sýrie, do více než 700 kilometrů vzdáleného města Qámišlí. Jak to již u mechaniků bývá, také ruce Ismaíla Chalíla jsou černé od oleje. Původně se zajímal o automobily, ale jeho dílna není velká, takže raději opravuje kola. K nim se dostal až v posledních letech. Většinu svého života pracoval jako zedník na stavbách. Postavil prý tolik domů, že je ani nedokáže spočítat. Dnes mu je 68 let a své staré kosti již na stavbách netrápí. Jeho živobytím se stala kola.
Nejoblíbenější dopravní prostředek
Svojí dílničku má hned vedle domu. Zaprášená ulice, ve které bydlí, není tolik frekventovaná. Občas tady projede nějaké auto, ale většinou to jsou jen sousedi z širšího okolí, kdo sem zavítá. Isamíl Chalíl každé ráno vytáhne roletu a sedne si vedle majitele vedlejšího obchůdku. Občas společně zavzpomínají, jak se jako kluci proháněli na kole nebo si hráli u nedaleké řeky. V momentě, kdy přijde první zákazník, skončí stařecké rozjímání a pustí se do práce. Během dne se rozhodně nenudí. „Naše město je rovné jako placka. Lidi tady jezdí na kole, protože to je nejlevnější dopravní prostředek. Ale kolik je tady kol? To jsme nikdy neřešili,“ tvrdí Ismaíl Chalíl o městě, které před válkou asi 200 tisíc obyvatel. V syrském městě Qámišlí se kola stala jedním z nejpoužívanějších dopravních prostředků, protože kvůli občanské válce je benzínu nedostatek.
Město Qámišlí leží v severovýchodní části Sýrie v blízkosti hranic s Tureckem a Irákem. I když geografické podmínky jsou pro sportovní cyklistiku výborné, protože všude v okolí je rovina, nedají se zde koupit profesionální kola ani lepší vybavení pro cyklistiku. Na ulicích uvidíte jednoduché bicykle typu Phoenix, které stejně jako v Damašku slouží jako přibližovadlo do práce a nezbytný pomocník pro poslíčka.
Hobby pro další generace
Krajina je zde opravdu rovná. Pokud je zde nějaký kopec, je to starověký „tell“, na kterém sídlily prastaré civilizace. Telly jsou ale za hranicemi měst a stejně na ně nikdo nejezdí. Největší zážitek je jarní projížďka po okolí Qámišlí, kde je všude plno zeleně. V letních horkých měsících se krajina změní na pískově hnědou a slunce silně pálí. Přes den proto málokdo sedne na kolo, leda tak ráno, nebo až večer. Kola se v severovýchodní Sýrii objevila až v průběhu 20. století, kdy sem dorazila lepší infrastruktura a urbanizace. „Do té doby tady lidi jezdili na oslech a koních. Možná také velbloudech, ale to si nejsem jist,“ směje se pan Ismaíl.
Pro cyklistiku je tato Qámišlí a jeho okolí přímo ideální, ale jen v případě, když se zde zrovna neválčí. Sýrie je bohužel v posledních letech známá díky občanské válce. Konflikt přináší různá úskalí, jedním z nich je vyšší cena pohonných hmot nebo dokonce jejich nedostatek. To je o důvod víc sednout na dvojpedálový kostitřas, který leží zrezavělý někde v kůlně. Díky této krizi nemá Ismaíl Chalíl o práci nouzi. „Každou chvíli se za mnou někdo zastaví, jestli mu nevyměním řetěz nebo nedofouknu pneumatiky,“ říká pan Ismaíl. Za opravu většinou dostane jenom drobné. Naštěstí ve svých letech již není tolik závislý na svém zaměstnání, protože má hodně dcer a synů, kteří se o něj postarají. Práce opraváře bicyklů je vlastně jen takovým koníčkem, aby neseděl doma u televize.
Když Ismaíl Chalíl začal opravovat bicykle, založil tak novou rodinnou tradici. Před několika málo lety otevřel jeho zeť Ahmad jinou opravnu a prodejnu kol. Je velitelem místních hasičů, ale jako většina místních lidí i on má druhé zaměstnání. Ani jeho zaměstnanci nemají o práci nouzi. Jedním z nich je i patnáctiletý Hasan, Ahmadův syn a vnuk pana Ismaíla. „Chodím sem po škole, chci pomoct tátovi a něco se naučit. Není to špatné, kola mě baví,“ vysvětluje pihatý Hasan. Také on má ruce a oblečení od oleje, od něhož je tady nasáklé snad i stěny budovy. Hasan jezdí do a z práce jak jinak než na kole. „Ale jestli v budoucnu skončím u kol, to nevím. Spíš ne, chci jít na vysokou,“ usmívá se Hasan. Dobře ví, že ke kolům se může vrátit, až bude v důchodu, stejně jako jeho dědeček.
(Předloha pro anglickou verzi na stránkách Škoda cycling)
