Národní muzeum v Damašku určitě není nejhezčí muzeum, které můžete navštívit. Do určité míry má ale své kouzlo. Budova je zasazena od celkem pěkného parku, kde jsou rozmístněny kameny, části sloupů nebo jiné ruiny z různých koutů Sýrie. Vnitřní prostory jsou rozděleny podle historických nalezišť a období. Určitě nejhezčí památky nalezneme v prvních místnostech věnovaných starověkým městům Ugarit, Ebla a Márí. Z hliněných tabulek je nejznámější asi ta s nejstarším dochovaným záznamem abecedy z Ugaritu. Dále jsou zde k vidění hliněné a bronzové sošky a nádoby, pečetní válečky, náhrdelníky či různé nástroje.
Další sekce je věnována islámské době, a to především mincím, zbraním, vědeckým předmětům, keramice, kaligrafii a truhlářskému umění. Velké prostory jsou však těmito „pár“ předměty nenaplněny a díky nejspíše několik desetiletí staré dekoraci krásou neoplývají. Většina z historických památek zůstává zavřených v depozitáři, kam nemá veřejnost přístup. Dokonce jedno křídlo budovy, které patří historickým předmětům Palmyry, Dura Europos či Byzantské říši, je v současnosti úplně zavřené. Návštěvníci přicházejí hlavně o tmavou místnost s rekonstruovanou synagogou z Dura Europos s jejími barevnými freskami s výjevy ze Starého zákona.
Damašské muzeum ztrácí na glancu díky absenci jakékoli snahy o zatraktivnění těchto prostor. Po dlouhé roky se muzeum téměř nezměnilo ani nikdo z vedení muzea si s tím hlavu neláme. Ani v době, kdy se turisti do Sýrie hrnuli, se nevybudoval žádný tým, který by pracoval na propagaci muzea. Loni byl připravován projekt mezi syrskou a italskou stranou týkající se muzea v Damašku, ale nakonec z něho sešlo. Oproti tomu muzeum v Aleppu aspoň zmodernizovalo jednu sekci, a to islámskou. V Deir ez-Zoru naopak německý tým pomohl vybudovat moderní muzeum.
