Pouhých třicet minut trvá cesta mezi Damaškem a hraničním přechodem Dždejda na syrské straně a Masnaa v Libanonu. Je to jedna z mála cest, jak se do Libanonu dostat, pokud nebudeme brát v úvahu pašerácké stezky. Mnozí Syřané varují před cestou do Libanonu a připomínají, že na cestě bývají problémy. „Hlavně by se nemělo jet za tmy. Přes den bývá cesta celkem bezpečná, ale zase je tam hodně kontrolních stanovišť zřízených armádou,“ tvrdí Abú Džaffar. Éterem kolují různé příběhy, jak byli řidiči aut donuceni zastavit a při troše štěstí byli pouze okradeni, v ostatních případech uneseni s následnou žádostí výkupného. „Únosci si vyhlídnou lepší auta, u nichž je pravděpodobné, že ho řídí bohatý člověk. Od jeho rodiny pak mohou dostat více peněz než od průměrného občana,“ říká Abú Džaffar.
Během dne je ale cesta poměrně bezpečná a k potížím dochází ojediněle. „Taxíky do Libanonu jsou k mání sedm dní v týdnu a dvacet čtyři hodin denně. Cesta je v pořádku,“ informuje naháněč zákazníků na autobusové stanici v Damašku. Přesto je lépe být ostražitý, jak nabádají Syřané.
Ani ostatní cesty z Damašku nejsou zrovna bezproblémové. Na jižní trase směrem do Jordánska je hodně checkpointů, neboť cesta vede přes město Daraá, kde se dnes již sedmnáctiměsíční konflikt zrodil. Dálnice na letiště, které leží na jihovýchodě od hlavního města, byla v minulých týdnech několikrát uzavřena. „Nikdy nevíte, kdy se tak stane. Když jsou hlášeny boje v blízkosti dálnice, tam nebo zpátky se jen tak brzo nedostanete,“ tvrdí pracovník dopravní společnosti.
Odletět ze Sýrie také není jednoduché. Mnoho aerolinek své lety omezilo nebo je dokonce zrušilo. Proto se zdá, že nejjednodušší cesta, jak se dostat ze Sýrie, je ta pozemní do Libanonu. Už při příjezdu na hraniční přechod je zřejmé, že čekací doba na výstupní razítko bude delší. Pochopitelně nejvíce lidí se mačká v řadě u přepážek s nápisem Syřané. „Já jsem cizinec, odbavte mě jako prvního, když je to přepážka pro cizince,“ rozčiluje se nervózní Arab s jordánským pasem a nechce si dát vysvětlit, že vzhledem k vysokému počtu žadatelů mohou Syřané využít jakoukoli přepážku. Jediné, čeho se rozčílený Jordánec dočkal, bylo mrsknutí pasem o stůl a vynadání čekajícími lidmi, včetně jednoho z cizinců. „Pokud jste cizinec, tak se podle toho chovejte. Postavte se za mě do fronty a nepředbíhejte,“ zpražil ho Evropan.
Pohraniční policie se snaží vycházet Syřanům vstříc, ale pouze pokud mají v pořádku doklady. „Do Libanonu stačí Syřanům pouze občanský průkaz. To je také důvod, proč jedou právě sem,“ říká řidič taxíku Básil. Kdo si nevyřídil cestovní dokumenty zavčasu, teď toho musí litovat. Během ramadánu se na pasovém oddělení syrské policie mačkaly stovky žadatelů, kteří v horké a vydýchané místnosti nepochybně trpěly žízní.
Nával Syřanů libanonské úřady rozhodně netěší, protože na takové množství utečenců není západní soused Sýrie připraven. Hraniční přechody zůstávají nadále otevřeny, i když každým dnem počet Syřanů přibývá. Většina z nich hledá útočiště v blízkosti hranic, které buď najdou u vzdálených příbuzných či známých nebo si pronajmou nějaké obytné prostory.
Libanonské ministerstvo sociálních věcí UNHCR ve spolupráci s dalšími humanitárními organizacemi jim také poskytují dočasný azyl ve školách či jiných vhodných budovách a asistují v různých oblastech humanitární pomoci. „Vývoj v Sýrii nám pochopitelně dělá starosti. Syřanů je u nás čím dál víc, ne jenom chudých, ale i bohatých. Bohužel s nimi přicházejí problémy,“ myslí si třicátník Šádí z Bejrútu a obává se, že se syrský konflikt přesune i na libanonské území. „Budou si vyřizovat účty i u nás, jako bychom v minulosti toho tady měli málo. Vždyť pohraniční oblasti na východě a severu Libanonu nejsou už vůbec bezpečné,“ poukazuje Šádí na libanonskou občanskou válku, která začala v sedmdesátých letech minulého století.
Dle OSN je v Turecku, Jordánsku, Libanonu a Iráku registrováno přes 150 tisíc Syřanů, kteří žádají humanitární pomoc, ale skutečné číslo syrských občanů, kteří ze země odjeli ze strachu o svou bezpečnost, bude daleko vyšší. Valerie Amos, náměstkyně generálního tajemníka OSN pro humanitární záležitosti, řekla na čtvrteční tiskové konferenci v Bejrútu, že celkový počet lidí uvnitř i vně Sýrie, kteří potřebují pomocí, se odhaduje až na 2,5 milionu. „Jejich potřeby na zdravotní péči, přístřeší, jídlo, vodu a hygienu rostou,“ pronesla Amos před novináři. Libanonského ministra sociálních věcí Wáila Abú Faoúr potěšila přislíbená finanční pomoc od Valerie Amos, bez níž by se libanonská kasa neobešla. Uprchlíci nejsou podle něj na libanonském území v nebezpečí, nicméně OSN by měla vzít v úvahu také skutečnost, že bezpečnostní situace není plně pod kontrolou vlády.
Mnozí Syřané se cítí zklamaní, když si vzpomenou, jak byli v Sýrii přijati palestinští uprchlíci po roce 1948, Iráčani během americké invaze do Iráku v roce 2003 nebo Libanonci během letní války mezi Izraelem a Libanonem v roce 2006. „Otevřeli jsme jim naši náruč a domovy, když to nejvíce potřebovali. Je mi hrozně líto, že například Libanonci se k nám nechovají stejně a berou nás jako přítěž,“ říká smutně mladá Syřanka Rúba žijící v současné době v pronajatém bytě v Jordánsku. Poukazuje na problém, že mnoho Syřanů je zavřeno v kempech u hranic a není jim dopřáno důstojného obydlí, jak se kdysi dostalo uprchlíkům v její zemi.
