Irácký Kurdistán

Kurdistán -tak je označováno území obývané Kurdy, které se táhne přes hranice několika států – severovýchod Sýrie, jihovýchod a východ Turecka, sever a severovýchod Iráku, západ Íránu a malé území na jihu Arménie- kde sice žijí Kurdové, přesto se toto území do “Kurdistánu“ většinou nezahrnuje. Rozkládá se na 410 000 km2 (území více než 5 krát větší než ČR).

Kurdové samozřejmě žijí i jinde, např. v západním Turecku, či Azerbajdžánu, malé komunity žijí v západní Evropě.
Kurdové jsou národ etnicky spřízněný s Peršany, mluví vlastním jazykem (Kurdí) v několika dialektech (nejužívanější Sorání a Kurmándží), někdy braných jako samostatné jazyky.

Počet Kurdů na světě resp. na území tzv. Kurdistánu nelze přesně stanovit, odhady mluví o 28 000 000 až 36 000 000. Nejvíce z nich žije v Turecku (11 000 000 až 21 000 000 – tady se odhady liší skutečně hodně, Kurdové udávají počet 18 000 000 tureckých Kurdů, nejčastější odhad je 12 – 14 mil. tureckých Kurdů). Většinou vyznávají sunnitský islám, menšinově šiítský, v Kurdistánu přežívají kromě jiných i křesťanské diaspory.

Kurdové jsou největším národem na světě, který nemá svůj vlastní stát. Záblesk naděje na vlastní státní uspořádání Kurdům svitl mezi léty 1917 a 1920 a v Sevréské smlouvě, kdy se zcela měnila mapa osmanské říše a orientu, ale jiskřička naděje ihned zhasla v neochotě Turecka, dále v  rozdělení mezi mandátní území (pod kontrolou Francie a Velké Británie) a následném vyhlašování státnosti Iráku a Sýrie. Velké snahy a síly o vytvoření vlastního státu však Kurdové vynakládají dodnes, v tomto boji ale rozhodně nejsou jednotní.

Nejdále došli iráčtí Kurdové ( odhady jejich populace mluví 3,5 až 6 milionech, nejčastěji udávaný počet – 3,9 mil.), kteří mají faktickou autonomii na asi 40 tisících km2 (přičemž celý irácký Kurdistán se rozkládá na asi 72000km2, jedné šestině Iráku) a toto území nazývají Herëm? Kurdistan či mezinárodně srozumitelnými Kurdistan region, nebo Iraqi Kurdistan, nejčastěji však prostě Kurdistan. Iráčtí Kurdové mají vlastního prezidenta (t.č. Masúd Barzání), vládu (premiér Barham Salih + 20 ministrů) a parlament, kde soupeří o moc dvě největší strany a bývalí vojenští rivalové: KDP –Kurdská demokratická strana a PUK –Unie patriotů Kurdistánu. Prezident Barzání vzešel právě z KDP (za zmínku stojí, že prezident Iráku Džalál Talabání – rovněž Kurd ze severu –byl dříve lídrem PUK). Hlavním městem je Erbíl, dalšími velkými městy jsou Sulejmánia a Duhok.

Kurdistan region má vlastní vlajku i znak, zahraniční politiku, měnou je Irácký Dinár. Dříve bylo území obývané Kurdy větší; města Kirkúk, Mosúl a jejich okolí – původně kurdská- jsou dnes asi z jedné poloviny (v důsledku etno-sociálních experimentů Saddáma Husajna, hraničících s genocidou) obydlena iráckými Araby a Turkmeny a pod vládou Bagdádu, což kurdská vláda v Erbílu nese velmi nelibě a zde stále trvá napětí mezi etniky a náboženstvími a někdy eskaluje v otevřené násilí, především bombové útoky. Podle obecně dostupných informací byl Kirkúk na jaře 2011 obsazen kurdskými milicemi, ovšem mě v červenci 2011 na checkpointech v Kirkúku a okolí kontrolovali pouze iráčtí vojáci a zároveň nemám žádné informace o stažení kurdských bojovníků.

Ke své autonomii dovedla irácké Kurdy dlouhá cesta nespokojenosti se svým postavením v Iráku, které eskalovalo v Irácko-Íránské válce mezi roky 1980 a 1988, kdy se kurdské milice bojovníků zvaných Pešmergové ( volně přeloženo: ti, co hledí do tváře smrti) přidali na stranu Íránu. Po bojích u města Sulejmánia v.r. 1988 podnikla irácká armáda největší útok na Kurdy – operaci al-Anfal , při níž neváhala použít proti civilistům bojové plyny. Informace o těchto útocích se objevili v souvislosti s bombardováním Halabži, ale kromě Kurdů se nikdo neodvažoval jasně a hlasitě určit viníka (bojové plyny užívala i íránská armáda, která v okolí Halabži operovala). K tomu došlo až při válce v Perském zálivu v r.1991, kdy byla irácká armáda vyhnána z Kuvajtu, Saddám Husajn vytlačil Kurdské Pešmergy z měst Mosúl a Kirkúk, potlačil povstání iráckých šiítů na jihu a OSN vyhlásilo bezletové zóny nad severem (severně od 36° severní délky) a jihem (tzn. jižně od 33° severní délky) Iráku.

Právě bezletová zóna nad severním Irákem po roce 1991 dovolila Kurdům svobodný a relativně bezpečný život, neboť bez letectva nemohla irácká armáda v kurdských pohořích  Pešmergy potlačit. Iráčtí Kurdové založili v podstatě stát ve státě s vlastním politickým systémem, ekonomikou i měnou, zcela nezávislý na irácké vládě v Bagdádu. Klid v kurdském státě narušovaly boje mezi přívrženci KDP a PUK, které skončili v roce 1998.

Vztah Kurdistánu k Bagdádu se po invazi NATO do Iráku v r. 2003 změnil jen lehce a vyústil po výše popisovanou autonomii. Dá se říct, že Iráku nezbývá jiná možnost, než tolerovat Kurdskou samostatnost a Kurdové zatím respektují teoretickou celistvost Iráku. Fakticky jsou však rozpory závažné, netýkají se pouze měst Mosúl a Kirkúk, které chce Kurdistán získat plně pod svou kontrolu; Bagdád neuznává kurdské kontrakty na těžbu ropy v Kurdistánu a snaží se kurdský ropný byznys podlomit zvýšenou těžbou ropy na jihu Iráku.

Ani v samotném regionu Kurdistan však není úplně klid, protivládní hnutí Gorran iniciovalo v Sulejmánii v 1.pol. roku 2011 demonstrace proti vládě KDP a PUK, při kterých přišlo o život (dle Kurdů) až 10 lidí, desítky byly zraněny.
V iráckém Kurdistánu operují (k nelibosti Erbílské vlády) skupiny tureckých Kurdů z PKK (Kurdská strana pracujících) a íránských Kurdů z PJAK (Kurdská strana svobodného života), které se neštítí teroristických praktik (a poprav méně uvědomělých Kurdů) a kvůli nim je omezen svobodný pohyb na severovýchodě Kurdistánu (konkrétně na sever od jezera Dokan). Právě přítomnost PKK a PJAK je příčinou nájezdů a leteckých útoků turecké armády na Kurdistán a ostřelování kurdského pohraničí Íránem.

Nebezpečí rovněž skýtají pozemní miny. Irák patřil k nejvíce zaminovaným zemím (na území Kurdistánu bylo rozmístěno okolo 6 mil. min na 3600 minových polích, kde zabily na 6000 lidí, 8000 zranily) a přestože v Kurdistánu probíhá odminování, velké procento min na deaktivaci stále čeká, především u íránské hranice, kde je pohyb také omezen.
V druhé polovině roku 2011mj. vybuchly bomby v Kirkúku ( 2.8. u křesťanského kostela, 15.8. jako součást třinácti bombových útoků v devíti městech po celém Iráku) a turecké letectvo provedlo několik vzdušných útoků v srpnu 2011 kdy mj. bombardovalo město Ranya u jezera Dokan, v říjnu a prosinci 2011 následoval pozemní útok turecké armády na severovýchod iráckého Kurdistánu.

Přesto je severní Irák – Kurdistan region pro turistiku bezpečnou zemí, plnou přátelských
a ochotných lidí a stojí za navštívení.