Od 9.6.2011 do 12.8.2011 bude v Lesníckom a drevárskom múzeu v Zvolene inštalovaná výstava fotografií Františka Okáča. Autor svojimi fotografiami prezentuje dva príbehy. Ten prvý príbeh nás zavedie do Jemenu po stopách dánskej výpravy z roku 1763, ktorej pamiatke je aj výstava venovaná. V druhom príbehu sa vydáme po starodávnej kadidlovej ceste zo Sokotry až po provinciu Saada.
Fotografie vznikali počas autorových ciest po Jemene v rokoch 2005 a 2007, pričom niektoré z fotografií boli vytvorené na miestach, ktoré sú od roku 2005 pre cestovateľov nedostupné.
Vernisáž výstavy sa bude konať 9.6.2011 o 15:00 v Lesníckom a drevárskom múzeu vo Zvolene (Námestie SNP). Výstavu si môžete pozrieť od pondelku do piatku od 09:00 do 17:00.
Nenechajte si ujsť príležitosť, nazrieť na krásy krajiny, ktorú počas dnešnej vyostrenej situácie navštívite len sťažka.
Úvodné slovo autora k výstave:
Je to daleko jako do Jemenu
Arabské přísloví
„Právě před 248 lety putovala mezi Tihámou, pouštní nížinou na pobřeží Rudého moře a Sana’a, šestice odvážných mužů, jejichž cílem bylo poodhalit tajemství země plné kadidla, myrhy a balzámu. Již od antických dob nesla jméno Eydaimon Arabia či Arabia Felix nebo česky Šťastná Arábie. Dnes ji známe jako Jemen. Většině účastníků zmíněné expedice, vypravené dánským králem Frederikem V., v té době zbývalo jen několik měsíců života. Jediný, který přežil a podal osobní svědectví, byl matematik, astronom a zeměměřič výpravy, Carsten Niebuhr.
A Carsten Niebuhr nám byl tichým společníkem na obou našich cestách v letech 2005 a 2007, kdy jsme projížděli a procházeli touto zemí, která již od dob Niebuhrových láká a ohromuje cestovatele.
Už sám příjezd do hlavního města Sana’a vás přenese do příběhů Pohádek Tisíce a jedné noci. Domy starého města vypadají, jako by právě vzešly z dílny uměleckého cukráře. A jako za starých časů se na súku rozléhá pokřik, nabízení a smlouvání a do smyslů se vtírají všechny barvy a vůně. Pytle koření a artikly, které ve své době přinesly Jemenu slávu a bohatství, kadidlo a káva, najdete všude stále v hojné míře. Snadno podlehnete představě, že jste se vrátili v čase o mnoho let nazpět, kdy se ještě na noc zavíraly městské brány.
Je málo zemí na světě, kde se lidská obydlí šplhají do těch nejzazších poloh, jako v jemenských horách, kde se setkává divoká nádhera přírody s důvtipem a smyslem místních stavitelů pro krásu, kde i ta nejmenší vesnice je uměleckým dílem. Jaké úsilí musely vyvinout generace rolníků, aby proměnily i ty nejpříkřejší svahy v kaskádu teras až do výšin, z kterých pozorujete kroužící orly dole pod vámi. Když se pak v době letního monzunu terasovitá políčka pokryjí svěží zelení, pochopíte, proč se Jemenu říká zelená střecha Arábie.
Na náhorních planinách, v blízkosti pouští na severu a východě země, jsou kamenné horské domy vystřídány hliněnými stavbami, které svého stavebního vrcholu dosahují ve wádí Hadramaut. V tomto území, zapovězeném pro cestovatele ještě na počátku XX. století, se vypíná do sedmipatrové výše Shibám. Jedno z nejpodivuhodnějších hliněných měst světa, pověstný pouštní Manhattan, zapsané spolu se Sana’a a tihámským Zabídem na seznamu světového dědictví. S jiným pozoruhodným hliněným městem, severojemenskou Sa’adou, jej od pradávna spojovala stará obchodní stezka, procházející pouští Ramlat as-Sabatayn, po níž putovaly karavany naložené kadidlem a po níž se vydala za králem Šalamounem i legendární královna ze Sáby.
Oč výstavnější jsou horské vesnice nebo hliněné domy tak dobře přizpůsobené místnímu klimatu, o to jsou prostší jednoduché stany pouštních beduínů. Ti oproti době Lawrence z Arábie, často místo velbloudů, dávají přednost japonským Toyotám. Podobně prostá obydlí si stavějí obyvatelé Tihámy. Těm pak byly vzorem okrouhlé chýše původem z opačného, afrického břehu Rudého moře.
Naše cesta nás zavedla i na stále ještě jen velmi málo navštěvovaný ostrov, nazývaný přírodovědci Galapágy indického oceánu, Sokotru. Vysoký podíl endemických rostlin a živočichů, daný dlouhodobou izolovaností, z něj činí přírodovědecky jedno z nejzajímavějších míst světa. Některé z těchto druhů jsou zde jakoby zapomenuty z dávno minulých geologických období země.
Jemen i když též podléhá změnám, které přináší současná doba, je stále zemí hlubokých tradic. A na rozdíl od vžité představy, jsme zde potkali mnoho přátelských lidí a setkali se s pohostinností a vřelým přijetím, které nám bralo dech. Přáním autora je ukázat divákům obrazem část z toho, co jsme v něm nalezli a viděli a těm, kteří se do něj vypraví, aby představil jen svou vlídnou a pohostinnou tvář. Tuto výstavu bych pak rád věnoval památce Carstena Niebuhra a jeho společníků, na něž jsme často mysleli, když jsme sledovali jejich kroky.“
František Okáč
