Kemp, nebo lépe řečeno městská čtvrť Bass, ve městě Týros je určen pro palestinské uprchlíky žijících v Libanonu. Je to pouze jeden z mnoha palestinských kempů, které jsou rozmístěny po Libanonu. Představa rozpadlých chatrčí nebo stanů se brzy rozplyne při prvních krocích v čistých uličkách tvořených jednoduchými, ale útulnými domy, na jejichž stěnách se na kolemjdoucí usmívá nejznámější Palestinec Jásir Arafat se slunečními brýlemi a jeho typickým bíločerným šátkem na hlavě. Místní uprchlíci, kteří jsou z většiny příznivci hnutí Fatah, na něj rádi vzpomínají a uctívají jako symbol boje za Palestinu. „Po jeho smrti ho nikdo nedokázal nahradit. I když hodně zdejších Palestinců uznává Mahmúda Abbáse, Arafat byl jenom jeden,“ vzpomíná starý pán sedící na ulici.
Vjezd do kempu Bass hlídají libanonští vojáci a snaží se zamezit bojovým náladám Palestinců. „Jednou za čas se stane, že se uvnitř objeví zbraně, tak tímhle opatřením se vojáci snaží omezit nepokoje,“ vysvětluje mladík Alí. Libanonská vláda měla s Palestinci v minulosti nemalé trable a uhlídat je není snadné. Ne všichni Palestinci žijící v Libanonu se přizpůsobili místním podmínkám a pořád v nich doutná bojový duch toužící bojovat za vlast, ve které mnozí z nich ani nebyli a ani se tam nenarodili. „Moje matka je Libanonka a otec Palestinec. Přestože mám palestinské občanství, cítím se jako Libanonec,“ tvrdí mladík Ghazán.
Mnozí z místních Palestinců mají hluboko do kapsy, ale nestěžují si. Jsou rádi aspoň za to, co mají. „Ceny jdou nahoru. Brambory, rajčata… všechno,“ postěžuje si prodejce zeleniny Abú Ahmad tlačící svůj dvoukolák. Gestem dává najevo, že politici se budou mít stále dobře. Bere to však sportovně, když se dovídá, že zdražování je celosvětový trend a nepojí se jen s Libanonem. Jeho kamarád Husní vlastní malé hokynářství. Má otevřeno podle nálady a potřeby. Do práce to nemá daleko, když bydlí hned nad svým obchodem. Před každým víkendem peče společně se ženou lívanečky, které později obalí karamelem. „To je naše palestinská specialita,“ říká Husní.
Život v Bassu plyne pomalu, nikdo nikam nespěchá. Vždyť nemá ani kam. Staříci si povídají, holič se věnuje svému jedinému zákazníkovi, zedníci si dopřávají cigaretu a malý klučina ucucává limonádu ze skleněné láhve. Jakoby se každý z nich snažil oddálit nudu, která dosedá do místních uliček stejně rychle jako prach. Mít dlouhou chvíli zná snad každý obyvatel kempu. Palestinský denní režim je přesným opakem toho našeho. „Já brzo nevstávám. Až vstanu, tak vstanu. V porovnání s mojí ženou jsem ještě ranní ptáče,“ při těchto slovech se Husní ohlédne, zda ho manželka neslyší. „Ta by mi dala, kdyby to slyšela,“ šeptá tichým hlasem. „Před víkendem máme více práce v obchodě, tak mi musí pomoct. Jinak by seděla před televizí,“ nepřestává šeptat.
Je 11 hodin dopoledne a v nedaleké herně je slyšet hlasy mladíků hrající kulečník. „Práce není, tak se přišli zabavit,“ komentuje tamní vrchní ekonomickou situaci mladých Palestinců. Nemyslí si, že se to změní. Vždyť Týros není velké město a práce je tady spíše sezónní.
