Syřané a Libanonci. Navzájem si říkají bratři. V tomto článku půjde spíše o sestry. Rád bych vám popsal rozdíly mezi bejrútskými a damašskými děvčaty. Schválně opomenu náboženství a vytvořím průměrný obrázek obou skupin.
Začnu u damašských slečen – většina z nich působí zakřiknutě, po mužském pohlaví potají pokukuje jedním očkem, které občas mrkne, občas uhne pohledem a pokud jste plavovlasý cizinec, je vám poslán šibalský úsměv. Když ale slečnu oslovíte a chcete jí pozvat třeba na kávu, na 99% uslyšíte slušné odmítnutí. Přejdeme k oblečení – syrské dívky se plus mínus z 80% neoblékají vyzývavě. Výstřih? Sněte dál… Minisukně? Méně než zřídka… A to, prosím, mluvím o slečnách bez šátku.
V Damašku těžko najdete restauraci nebo bar, kde by Vás obsluhoval něžná bytost. Jen zřídka kdy se mezi personálem objeví žena, která přijímá objednávky za pultem/barem. To v Bejrútu a vůbec v Libanonu je jiné.
Přesuňme se nyní do Paříže Blízkého východu. Tento článek píšu v Café de Prague, takže jsem plný dojmů a na hodnocení to bude určitě znát. Tak si raděj udělejte obrázek sami, já Vám pouze napíšu, co vidím. Za barem stojí DJka a ptá se mě, co píšu. Má černé tričko, legíny… A pěkný úsměv. „Personál na place tvoří hlavně holky, kluci jsou za barem a míchají drinky,“ prohodí těsně poté, co pustí písničku Theme from New York, New York od Franka Sinatry. Jedna z místních holek má potetovanou ruku, druhá zase krk. Provozní kavárny se podobá na herečku Andie McDowell. Kousek opodál se vlní jiná děvčata, kterým zjevně nevadí, že jim spod trička vykukuje pupík.
Z mého pohledu jsou bejrútské holky úplným opakem damašských. Syrské děvčata holé kříže zahalují, libanonské naopak. Vrchný lem kalhotek ale neukazují, aspoň trochu dbají na etiketu, že?! Odhalené ramínko, volné tričko, koketní (ale slušné) vystupování – to je vizitka slečen z hlavního města Libanonu. Decentní halenka, výrazný make-up, slušné (nekoketní) chování – to je zas obrázek dámy z nejdéle obydleného města na světě.
Asi jako všude na světě má oblékání žen vliv i na muže. Z toho, co jsem v Damašku viděl, každý volný kousek kůže přitahuje mužské oči. Být dívkou, asi by se mi jejich pohledy nelíbily. Společnost je přece jen v Damašku více konzervativní než v Bejrútu a to co si mohou dovolit bejrútská děvčata, se syrským může jenom zdát. Sýrie se sice čím dál více otevírá světu, v tomto směru ale zůstane pravděpodobně ještě uzavřená.
V Damašku a vůbec v Sýrii je větší koncentrace děvčat s hidžáby (jak se šátkům říká) než v Libanonu. Nebývalo to vždy tomu tak. Až v posledních letech se ženy začaly zahalovat. „Cítím se tak víc v klidu. Nesnesla jsem, jak se na mě muži dívali, a tak raděj nosím šátek,“ řekla mi kamarádka, která rovněž podotkla, že nosí šátek také z náboženského přesvědčení, protože je muslimka.
Někteří z mladíků zase tvrdí, že dívky nosí šátek hlavně kvůli tomu, aby předstíraly počestnost. „Ty, co nosí šátek, jsou největší k…y,“ tvrdil mi můj známý. „Svoje hříchy schovávají pod šátkem,“ pokračoval. Osobně nevím, co si o tom myslet. Za jeho slovy vidím spíše sexuální frustraci, protože tak tvrdil i o jedné libanonské zpěvačce (samozřejmě bez hidžábu), ale v počítači si schovával její údajné domácí porno.
Bejrút, a speciálně Café de Prague, je pro mě místem regenerace a odpočinku od konzervativního Orientu, který mám kupodivu tak rád. Ocitnu se ve společnosti, která mi připomíná náš Prágl. Víno mi přinese číšnice, ne číšník, holka dá pusu na tvář i klukovi, ne jenom holce, a DJka mi pustí nějakou českou písničku (když ji mile poprosím), ne jen arabskou hitovku. Ještě že je tento můj osobní ráj vzdálen od Damašku, kde bydlím, co by kamenem dohodil.
