Historie Starého Damašku jako města sahá více než 3000 let zpět do minulosti, ale lidská obydlí a osady zde existovala ještě dříve. Asi prvním z významnějších národů na tomto území byli Aramejci, kteří zde zakládali svá obydlí od 11. století př. n. l. Od té doby se začala postupně formovat podoba Starého Damašku. Byl zde vybudován chrám a jednoduchý systém ulic.
V dalších staletích však důležitost Damašku stagnovala a jeho historie se znovu začala psát až s příchodem Alexandra Makedonského v roce 333 př. n. l. Od roku 312 do roku 64 př. n. l. vládli v Sýrii Seleukovci a zanechali zde mnoho historických památek jako je Apamea nebo Dúra Europos. Pak ale Seleukovci podlehli rostoucí moci a rozpínavosti Říma, který učinil ze Sýrie, a zároveň i z Damašku, svou novou provincii. Římané navázali na původní systém ulici a v Damašku přibylo více ulic a budov, vybudovalo se antické divadlo, které stálo v těsné blízkosti Via Recta (přímá ulice vedoucí ze západního konce města k východnímu; dnes ji tvoří trh Medhat Paša a ulice Báb Šarqí). Na místě, kde stával aramejský chrám, vybudovali Římané svůj chrám zasvěcený Jupiterovi.
Díky novým městským hradbám získalo město i své hranice. Tyto hradby byly během staletí několikrát přestavěny. Dochované hradby, které můžeme dnes vidět, pocházejí asi ze 13. století.
Ve 2. – 3. století byly v hradbách postaveny i brány, které se dochovaly dodnes. V římském a byzantském období bylo postaveno šest bran, a to Báb al-Farádís, Báb Túmá, Báb Šarqí, Báb Kísán, Báb al-Saghír a Báb al-Džábija. Ve 12. – 13. století se dostavěly ještě další dvě brány, a to Báb al-Faradž a Báb al-Salám. Během historie byly několikrát přestavěny. Pouze jedna z nich si však zachovala antický vzhled, a to Báb Šarqí.
Ve 3. století n. l. se Damašek stal jedním z důležitých měst na tzv. Hedvábné stezce, která vedla z Číny až k Středozemnímu moři.
Římskou říši vystřídala říše byzantská, za jejíhož panování se Damašek stal významným centrem, ve kterém se rozvinulo křesťanství. Byzantská doba zasáhla do podoby města hlavně postavením několika křesťanských chrámů. Z Jupiterova chrámu se stala křesťanská bazilika pojmenována po svatém Janu Křtiteli. V jižní části města stála také jedna synagoga. Systém ulic se zachoval na přibližně stejné míře rozvinutosti jako za Římanů.
Důležitým mezníkem se pro Damašek stal rok 636, kdy ho ovládli muslimové. Za vlády prvních chalífů a dynastie Umajjovců v 7. – 8. století zažil Damašek asi svojí největší slávu. S příchodem Umajjovců se Damašek stal na více než 100 let hlavním městem islámské říše. Především za chalífy Chálid ibn al-Walída se stavitelství v Damašku rozrostlo. Nejznámější z jeho architektonických počinů byla přestavba dnešní Umajjovské mešity, jejíž jedna část do té doby ještě stále sloužila jako křesťanský chrám. Jenže v roce 750 se k moci dostali Abbásovci a centrum říše přenesli do Bagdádu, a tak význam Damašku uvadl.
Příchod Seldžuků v 11. století vrátil Damašku na významu. Kromě toho, že Damašek patřil k významným základnám pro boj proti křižákům, byly zde zakládány školy (madrasy) a nemocnice. Když se po smrti seldžuckého panovníka Núr al-Dína v roce 1174 ujal moci Saláh al-Dín, začala éra Ajjúbovců. Jejich vliv sahal až do Egypta. Po jeho smrti soupeřil Damašek společně s Káhirou o mocenskou pozici. Toto soupeření ukončil až vpád Mongolů na Blízký východ a následné vyplenění Damašku v roce 1260. Damašek byl vypleněn také v roce 1400, a to Timurem. Mamlúci, kteří si tehdy v Damašku drželi vládnoucí pozici, jej opravili, čímž dali jeho architektuře novou podobu, která ovlivnila jeho vzhled pro další staletí. Z této architektury čerpali také Osmané, jenž vstoupili do Damašku v roce 1516 a zůstali zde až do 20. století.
Čtyři sta let osmanské přítomnosti v Damašku dala městu formu, kterou můžeme vidět i dnes. Jelikož k osmanské říši patřila i další arabská území, lze najít podobnou architekturu i v jiných městech v Egyptě, Jordánsku či Libanonu. Osmané dlouho používali stavební prvky, které zdědili po Mamlúcích.
V 19. století se v damašské architektuře začal projevovat evropský vliv, který přicházel díky větším obchodním kontaktům s Evropou a také z modernizujícího se hlavního města Istanbulu. Staré město jako centrum dění začalo ztrácet na významu, protože se stavěly nové modernější budovy mimo hradby, a to například ve čtvrtích Sálahíja, Mardža nebo Muhádžirín. Do obliby přišel život v moderních prostorách. Tyto budovy plnily veřejné, komerční i soukromé funkce. Díky zvyšující se urbanizaci se Damašek mohl, jako jedno ze správních měst osmanské říše, více internacionalizovat a zviditelnit.
Uvadání moci Osmanů vyvrcholilo na konci 1. světové války. Od roku 1920 držela Francie nad syrským územím mandát a během více než čtvrt století se na podobě Starého Damašku nechvalně poznamenala. Během bojů mezi Francouzi a osvobozeneckým hnutím byl Damašek zasažen francouzským bombardováním a silně poničen. Západní část Starého města zvaná Haríka byla srovnána se zemí a na tomto místě vyrostly moderní budovy, které se starou tradiční architekturou nemají nic společného. Takovéto nemovitosti našly uplatnění hlavně jako bytové domy o 4-5 patrech.
Sýrie se zbavila francouzské nadvlády až po 2. světové válce a v roce 1946 vyhlásila nezávislost. Ve 2. polovině 20. století byly některé budovy ve Starém Damašku rekonstruovány, jiné však nikoliv. Dodnes je mnoho domů, které zejí prázdnotou a jejich stav se každým rokem zhoršuje. Některé z takových domů byly zbourány a nahrazeny modernější architekturou. Většina domů si zachovala původní podobu.
Jak je z předešlých informací patrné, centrum Damašku se dokázalo vypořádat s přírodními katastrofami i nejrůznějšími válkami. Budovy byly pokaždé nějakým způsobem zrekonstruovány a zároveň tak změnily i svůj vzhled.
Od roku 1979 je Starý Damašek zapsán na listině UNESCO jako historická památka a jeho architektura je chráněna proti necitlivé přestavbě nebo restaurování.
