Prvotní vzhled damašských domů pocházel již od Řeků a Římanů, kteří stavěli domy s vnitřním dvorem. Ale až muslimové vypracovali takový systém vnitřního dělení domů, které jsou typické pro Starý Damašek. Tyto domy totiž mají specifickou architekturu, která má v kontextu klimatických podmínek své opodstatnění. Dům sloužil pro rodinný život, který měl zůstat utajen cizím lidem. Muslimové oddělují veřejnou stránku života, které patří místa jako trhy, chány (budova pro nocleh karavan, též sloužící jako obchodní místo), hammámy (veřejné lázně ) nebo ulice, od té soukromé. Soukromí je chráněno vlastním obydlím, kam cizinec nemá přístup. Vstup nebo jen pohled do vnitřních prostorů nebyl jednoduchý. Chodba za vchodovými dveřmi byla ve tvaru L, člověk stojící na ulici tedy nemohl vidět, co se děje na dvoře domu. Soukromí rodiny patřilo první patro, kam měli volný přístup pouze rodinný příslušníci. Jakákoliv návštěva byla vpuštěna pouze do přízemí, kde se nacházely speciální prostory pro uvítání a pohoštění hostů. Podle Salwy Michaíl, vyučující na Fakultě architektury Damašské univerzity a specializující se na historii stavitelství, bylo soukromí domů například v Tunisu odděleno horizontálně, přičemž v damašských domech vertikálně. S příchodem Osmanů se domy rozrůstaly a soukromí se nakonec dělilo i horizontálně, ale o tom si povíme více v následujících dílech.
Budovy Starého Damašku se dělily do dvou kategorií, a to na soukromé domy a veřejné domy. Soukromé domy sloužily k bydlení, kdežto veřejné měly komerční nebo správní charakter. K veřejným budovám patřily nemocnice, madrasy (školy), chány, kavárny, ale také místa jako ulice, trhy, parky, atd. Nelze zapomenout ani na mešity, kostely a synagogy plnící duchovní a vzdělávací funkci.
Hlavní architektonické styly tradičních domů
Vznik nejstarších tradičních domů v Damašku se odhaduje nejvýše do začátku 18. století. Některé zdi domů mohou být starší, ale jedná se pouze o jejich části, které zůstaly stát po zemětřesení nebo jiné katastrofě. Proto se stává, že se v domech nacházejí specifické prvky i z dřívějších staletí.
Prvním stylem, který ovlivnil vzhled těchto domů, byl mamlúcký styl. Pro tento typ architektury, používaný již od 14. století, byl výstižný dekorativní styl ablaq, který se dá charakterizovat jako střídání pruhů z černého čedičového kamene a bílého vápence (částečně i červeného nebo žlutého) ve zdech domů. Tyto druhy kamenů se používaly pouze na spodní patra. Mamlúcký styl se také vyznačoval používáním barevných ornamentů chajt a mušaqqat, zobrazující hvězdice a různé linie, které lze najít i v Egyptě. Byli to ale damašští mistři, kteří tento styl zdokonalili. Do bloku kamene byly vyřezány ornamenty a vyplněny barevnou směsí, které dělají efekt spletitého zdobení. Takovéto ornamenty byly použity hlavně okolo oken, na hraně oblouků a na stěnách důležitých pokojů. Obliba tohoto typu nástěnné dekorace byla až do 19. století. Nejpoužívanějšími barvami byla červená, žlutá, černá, hnědá, které byly doplněny kousky perleti.
Osmané, kteří se ujali moci nad Damaškem v 16. století, s sebou přinesli i osmanský styl, jenž se vyznačoval pokrýváním stěn a stropů místností dřevěným dekorativním obložením zvané adžámí, a to hlavně v reprezentativních pokojích. Takové obložení mělo různé reliéfy a bylo vícebarevné, byly použity také kovové barvy. Reliéfy zobrazovaly rostlinná témata a někdy byly doplněny arabskou kaligrafií. V současnosti je tento dekorativní prvek v Damašku znovu oblíbený a používá se i v nových domech pro zdůraznění výjimečnosti místa, např. kancelář, uvítací pokoj pro hosty, apod.
Takový styl se používal až do 2. poloviny 19. století, damašská architektura se do té doby příliš neměnila. Obytné domy si zachovávaly svoji stálou podobu a lišily se pouze v dekoračních detailech. Tato architektura si dlouhou dobu držela odstup od západního stavebního stylu, nakonec mu však podlehla v 2. polovině 19. století, kdy se vliv západní kultury projevil hlavně v interiérové dekoraci pokojů.
Turecké rokoko bylo třetím významným stylem, který ovlivnil podobu tradičních domů. Přineslo s sebou hlavně změnu používaných barev a dekorace. Pokoje bývaly natřeny např. světle modrou, světle zelenou či béžovou barvou a často na nich bylo vyobrazeno město Istanbul se svými mešitami, paláci, přístavy a loděmi.Kromě toho se zde používaly květinové ornamenty. Pro reliéfní ornamentální výzdobu se používal mistrovsky tesaný světlý kámen (vápenec nebo mramor).
