V porovnání s minulostí se kulturní prostředí v Damašku hodně změnilo. Každodenní vyprávění lidových vypravěčů se takřka z kaváren vytratilo, kinematograf Shanbandar fungující od roku 1916, který byl ve čtvrti Báb Túmá, byl zrušen a v jeho útrobách jsou nyní dílny (Weber II. 2009 : 48). Kultura z historického centra ale nevymizela a je zastoupena například těmito stavbami:
Palác al-Azm
Jednoznačně nejvíce známý dům ve Starém Damašku, který sloužil jako obytný dům pro tehdejší rodinu osmanského místodržícího v Damašku As´ada Pašu al-Azm, který vládl v letech 1743-1757. Budova pochází z poloviny 18. století. Rod al-Azm žil v domě až do francouzské okupace. V roce 1925 byl dům silně poničen během bombardování města. Po roce 1930 se Palác al-Azm stal francouzským institutem pro archeologii a muslimské umění. Po odchodu Francie vzniklo v paláci Muzeum lidového umění a tradic, konkrétně v roce 1954.
Paláce a velké residence jsou řazeny mezi nejhonosnější a nejkrásnější budovy v Damašku. Palác al-Azm je toho důkazem. Paláce byly určeny pro bohatou vyšší třídu, a proto i jejich provedení muselo tomu odpovídat.
Do paláce se vchází ze súqu Buzuríja. Hned za branou je možné jít doleva, do haramliku, nebo doprava, tedy do salamliku. Tedy lze hned vidět, jak bylo možné jednoduše oddělit soukromou část domu od veřejné. Haramlik zabírá největší část domu, protože sloužil k užívání celé rodině. Impozantní je celý dvůr s dvěma bazénky a zahradou s mnoha stromy. Kromě pokojů, íwánu a sálu qá´a je zde i hammám. Haramlik je spojen i s chadamlikem, který je situován vlevo od vchodu do haramliku, na severní straně domu.
Salamlik tvoří téměř samostatnou část domu a je o dost menší než haramlik. Nachází se zde íwán, sál a i další pokoje.
Palác disponuje přízemím a prvním patrem. V současnosti jsou tyto prostory určené pro výstavu historických exponátů vztahujících se k ukázkám starých syrských zvyků, tradic a řemesel. Zbylé prostory slouží pro administrativní potřeby muzea a jako depozitář.
Maktab Anbar
Tento rozlehlý komplex o rozloze kolem 5 tisíc m2 je druhým největším domem v Damašku. Nachází se mezi ulicemi Qamaríja a Via Recta. Od roku 1867 jej postupně nechal vybudovat damašský žid Júnis Afandí Anbar. Roku 1886 mu byl tento palác osmanskými úředníky zabaven, protože nebyl schopen splácet dluhy. Místo bylo následně přeměněno na prominentní školu, během historie ale ještě několikrát změnilo svou funkci. S blížícím se koncem Osmanské říše se palác stal centrem odboje a podobnou funkci měl i za francouzského mandátu. Po druhé světové válce se z něj stalo arabské kulturní centrum a od roku 1986 v něm také sídlí Komise pro ochranu Starého města a Program městského plánování. Maktab Anbar také slouží ke kulturním akcím a přes den je volně otevřen návštěvníkům.
Palác prošel nedávnou rekonstrukcí a lze vidět, že jeho architektonický styl je velice ovlivněn tureckým rokokem a západním stylem. Lze to vidět především na střechách, které již nejsou rovné, nýbrž šikmé, a jsou pokryty pálenými taškami. Stropy a stěny místností jsou dekorovány jen lehce, nejvíce reliéfních ornamentů lze vidět na vnějších fasádách domů uvnitř areálu. V komplexu se nacházejí tři dvory s parčíky, kde rostou citrusovníky, keře a květy různých druhů.
Bajt al-Aqqad – Dánský institut
Jedná se o dům stojící jižně od súqu Medhat Paša. Archeologické průzkumy ukázaly, že Bajt al-Aqqad byl postaven na ruinách římského divadla z 1. století př. n. l., které jsou na tomto místě nejstarším historickým nálezem. Další důkaz, že na tomto místě existovalo obydlí, je z 15. století a jedná se o mamlúcké ornamenty na zdi v blízkosti íwánu. Další stavební akce jsou datovány až v 18. století a jednalo se hlavně o přestavby. Poslední velké změny byly realizovány na konci 19. a začátku 20. století, kdy byla přistavěna východní a západní křídla.
Rodina Aqqadů, po kterých se dnes dům jmenuje, vlastnila dům až od poloviny 19. století a přestavěla jej do stylu tureckého rokoka. Ještě v první polovině 20. století patřil dům téže rodině, později sloužil jako škola. V posledních dvaceti letech 20. století byl však opuštěn a zchátral.
V roce 1996 byl založen Dánský institut v Damašku, který se zajímal o vybudování zázemí v útrobách nějakého tradičního arabského domu v centru Damašku. Vybral si Bajt al-Aqqad, který byl tehdy v dezolátním stavu. Po uzavřené dohodě mezi Dánským centrem a syrskými úřady (Ministerstvem kultury, Generálním ředitelstvím pro historické památky a muzea a Ministerstvem vzdělání) se založil syrsko-dánský výbor pro restaurování, který společně, z peněz C.L. David Foundation, zařídil rekonstrukci domu, která byla dokončena v roce 2000. Historický dům byl tím zachráněn. Na 50 let si jej pronajal Dánský institut, který v těchto místech má kanceláře a pořádá zde kulturní akce, konference a fóra.
Galerie Mustafy Alího
Damašské domy jsou využívány i pro kulturní akce jako jsou výstavy uměleckých děl. Například dům jednoho z předních syrských umělců Mustafy Alího slouží jako galerie. Tato budova se nachází v židovské čtvrti a její stáří Mustafa Alí odhaduje na něco málo přes 200 let. Dům patřil židovské rodině, která ho však před svým odchodem ze Sýrie v letech 1993-95 prodala. Od tehdejšího majitele jej koupil Mustafa Alí a zřídil si z něj ateliér, kancelář a galerii. Pro návštěvníky je k dispozici i malá kavárna. Mustafa Alí dům po koupi částečně zrekonstruoval, neboť předešlá oprava domu nebyla v souladu s tradiční arabskou architekturou. Dnes si dům udržuje starší podobu a mohl by sloužit jako vzor pro restaurování historických domů.
Dům má přízemní a první patro. Spodní místnosti a dvůr slouží jako výstavní galerie, taky se zde pořádají večírky a vystoupení hudebníků nebo tanečníků. Vrchní patra slouží jako ateliér a k soukromým účelům. V domě nechybí ani tradiční bazének uprostřed dvora, íwán a qá´a, ze které si Mustafa Alí zřídil kancelář.
