Koncem léta panuje v Damašku příjemné slunečné počasí. Život ve velkoměstě se zdá být podobný jako před jedním, dvěma nebo třemi roky. V roce 2010 nic nenasvědčovalo tomu, že by se zde brzy mohl strhnout konflikt. Život se zde podobal pohádce – ekonomika rostla, turismus se rozvíjel, připravovaly se investiční projekty, ceny potravin byly nízké a v ulicích města bylo bezpečno jako nikde jinde na světě. Tři roky poté se Syřanům jejich sen rozplynul. Neznamená to však, že by se vše pozitivní z hlavního města Sýrie vytratilo.
Již loni měli majitelé obchodů na hlavních nákupních třídách blízko k tomu, aby ukončili své podnikání. Přece ale jen se jim podařilo jakoby zázrakem přečkat nejhorší chvíle a dnes pokračují ve své obchodní činnosti. Jejich pozice není příliš závidění hodná, ale zároveň není tragická. „Po letech blahobytu se všechno začalo hroutit. Myslel jsem, že skončím úplně a odjedu někam do ciziny. Zůstal jsem, situace se teď trochu stabilizovala,“ tvrdí Bassám, jeden z obchodníků na třídě Hamrá v Damašku, kde stojí jeden butik vedle druhého. Také on prodává oblečení. „Jak vidíte, lidi stále chodí a něco nakupují. Dobré časy jsou pryč, ale díky Bohu za to, že fungujeme,“ říká Bassám.
Na lidech v Damašku není příliš poznat, že by je současná napjatá situace v Sýrii stresovala. Zezačátku byli plní strachu, když do damašských předměstí dorazily první nepokoje. Jak šel čas, lidé se obrnili pomyslným štítem. Příkladem je například čtvrť Barze na severu Damašku. Půlka čtvrtě patří povstalcům a nikdo v ní nebydlí. Druhá polovina je pod kontrolou syrské armády. Obě strany dělí hlavní silnice, která je nyní z bezpečnostních důvodů uzavřená. Přes den zde panuje klid, střelbu je slyšet minimálně. Děti si hrají v místních uličkách a život má normální spád. Vážněji začíná být až se smrákáním. Co na tom, že se okolím rozléhá zvuk děla z nedaleké kopce, v uličkách je pořád slyšet veselé dětské hlasy. „Tady je zatím bezpečno, asi rok se bojuje se na druhé straně,“ říká místní obyvatel Abú Hajsám. I když éterem zazní bitevní vřava a v sousední čtvrti vybuchují granáty, s nikým místním to příliš nezacloumá. „Pokud by povstalci přišli až k nám, řeknou, ať do půlhodiny odejdeme. Už jsme se s tím smířili,“ tvrdí další obyvatelka úzké uličky paní Fátima. Pokud jsou povstalci Syřané, většinou se zachovají eticky a počkají, až lidé odejdou, aby minimalizovali počet nevinných obětí. „Zahraniční povstalci jsou nepředvídatelní. Ti nerespektují místní zvyky,“ lamentuje Fátima.
Zdejší obyvatelé si zvykli i na pravidelné vojenské hlídky, které si zde postavily svá stanoviště. Navzájem si vycházejí vstříc a respektují se. „Jsou to normální kluci. Jednou když se kočka zamotala do drátů a nemohla se dostat z jedné stříšky dolů, musel přijít jeden voják s žebříkem a vysvobodit ji, protože nikomu se nechtělo,“ směje se paní Fátima, jakým odlišným způsobem se vojáci dokáží zapojit do života jejich uličky. Místní jsou rádi, že je vojáci chrání. „Na druhé straně zůstaly jen opuštěné byty, tamní sídliště obsadili povstalci a dnes je z toho válečná zóna,“ ukazuje Abú Hajsám ze střechy svého domu na oblast za hlavní silnicí.
Centrum města se považuje za bezpečnou část města. Některé ulice se proměnily na pěší zónu, když na jejich začátku vyrostly betonové bariéry zamezující vjezd automobilům. V době před válkou tady byl hustý provoz, dnes je doprava odkloněna jiným směrem, dál od důležitých budov, které by se mohly stát terčem bombových útoků. „Situace je tady mnohem lepší, než bývala před rokem nebo půl rokem. Centrum města je klidné jako dřív, teroristické útoky byly omezeny,“ říkají zaměstnanci ministerstva informací.
Více než útoky opozičních ozbrojenců znervózňovala v minulých týdnech hrozba amerického útoku. Nebylo přitom rozdílu, kdo sympatizuje s režimem a kdo je proti němu. „Nikdo rozumný s tím nesouhlasí. Američani pouze hledají důvody, aby na nás zaútočili jako na Irák. Nejde jim o naše životy, ale pouze o jejich vlastní zájmy,“ tvrdí zaměstnanci zmíněného ministerstva. Útok na strategická místa v Sýrii by bezesporu vyhovoval povstalcům, aby mohli přejít do protiútoku. Mnozí Syřané mají ještě v paměti útok na Irák v roce 2003, kterému také předcházela kampaň o iráckých zbraní hromadného ničení. „Zahraniční intervence by pro lidi byla katastrofou, větší než doposud,“ myslí si Abú Hajsám. Po dvou a půl letech konfliktu Syřané z Damašku doufají, že pokud nepřijde úder zvenčí, jejich situace už horší nebude. „Všechno, čím jsme si prošli, nás poznamenalo záporně i kladně. Každá rodina někoho nebo něco ztratila, nyní je na čase zastavit násilí a začít budovat novou Sýrii,“ dodává Abú Hajsám.
