21. srpna 2012 to byl přesně jeden rok od chvíle, kdy se Sherwanovi, mladému muži ze severního Iráku, zásadně změnil život. Během malé chvíle přišel o matku, otce, bratra, sestru, dvě neteře a sestřenku.
Asi třicet (někdo říká čtyřicet) minut po poledni, 21.8.2011, prolétalo nad Ranyou letadlo F-16 tureckých vzdušných sil a zaměřilo bílý nissan pick-up se zdvojenou kabinou (jakých jezdí po iráckém Kurdistánu stovky…) a vypálilo raketu. To se stalo nad silnicí spojující horskou vísku Bolle s městem Ranya (někdy psáno jako Rania či Ranyiah apod.), ležícím nad jezerem Dokan v autonomním regionu Kurdistán, v severním Iráku.
„Letadel mohlo být i více, ale v horách. Nad Ranyou ten den prolétlo jen jedno. Vypálilo raketu a odlétlo,“ říká dnes smutně Sherwan ve svém obchůdku s elektronikou v centru Ranyi a ukazuje mi fotky svých nejbližších, kteří byli zabiti. Fotky tří dospělých a čtyř dětí, kteří měli tu smůlu, že v onom autě seděli.
„ Turci na nás útočí stále častěji, v říjnu 2011 vpadli na území svobodného Kurdistánu i pozemní jednotky, zabili 30 lidí, 100 Kurdů zemřelo při útoku turecké armády na konci prosince 2011. Turci tvrdí, že jde o odvetné akce proti PKK . Ale můj otec, ani nikdo z rodiny nemá s PKK nic společného. Jsme iráčtí Kurdové!“
Počty obětí opakovaných útoků turecké armády v severním Iráku jsou těžko zjistitelné a ověřitelné.
Oběti útoku u Ranyi však mají tváře a životní příběhy, čtyři z nich do života teprve vstupovaly.
In memoriam
Mer Haci Mam Kak (43 let)
Hassan Hussein Mustafa (61 let)
Zana Hussein Mustafa (11 let)
Rezan Hussein Mustafa (20 let )
Sholin Shemal Hassan (18 měsíců)
Sonia Shamal Hassan (2 měsíce)
Oskar Khuzer Hassan (10 let)
