Čím více je situace v Sýrii napjatá, tím víc se zahraniční sdělovací prostředky snaží do ní dostat. Dávno před současnou krizí byla Sýrie pro média uzavřenou zemí, proto se nelze divit, že se v době nepokojů novinářům jen tak lehce neotevře. Režim si je vědom síly sdělovacích prostředků a chce se vyvarovat chyb, kterých se v loňském roce dopustily vlády v Tunisku, Egyptě nebo Libyi.
Na začátku protestů se objevily zprávy, že několik novinářů bylo donuceno Sýrii opustit. Tito novináři však nebyli akreditovaní a do Sýrie přijeli pod jiným krytím. V takovém případě mohou být podle místních zákonů ze země vyhoštěni. Já přijel do Sýrie před více než třemi roky a o akreditaci jsem řádně zažádal. Půl roku čekání na její vydání se mi vyplatilo, mezitím jsem si aspoň zlepšil arabštinu a hledal vhodné zdroje a témata pro své články. Cizích stálých dopisovatelů bylo v Damašku vždy jako šafránu, protože pro zahraniční agentury pracují hlavně Syřané. Ale nikdo ze zahraničních akreditovaných novinářů, kteří tady byli již před začátkem nepokojů, odjet ze země nemusel. Pouze televize al-Džazíra stáhla svůj štáb z bezpečnostních důvodů a nyní se spoléhá pouze na záběry z internetu a na telefonáty s opozičními aktivisty, mnohdy žijících mimo Sýrii. Ostatní štáby v Sýrii zůstaly, ale i přes možnost dostat se na „horká“ místa tuto možnost nevyužívají.
Vlk se nažere a koza zůstane celá
Syrský režim se po dlouhých měsících odmítání přeci jen rozhodl umožnit zahraničním novinářům přijet na své území. Jen za poslední měsíc bylo vyhověno přes 140 žádostem různých světových médií. Syrská vláda vydává vstupní víza na dobu max. 10 dní, během nichž ukáže novinářským štábům některá postižená místa jako Homs nebo Daraá, umožní nahlédnout do vojenské nemocnice, kde se hospitalizují zranění policajti a vojáci a pozve na nějakou tiskovou konferenci. Tak krátká doba nestačí na pochopení dění v Sýrii, novináři také těžko najdou vhodné a věrohodné zdroje informací. Například reportér České televize Jan Moláček si v jedné ze svých reportáží z krátkého pobytu v syrském Damašku postěžoval, že mu byl přidělen průvodce z ministerstva informací, který na jeho práci neustále dohlíží. Na tyto průvodce se dá dívat jako na cenzory, kteří kontrolují pohyb a činnost novinářů na každém kroku. Oni sami sebe však vidí jako pomocnou ruku, která pomůže „neználkovi“ orientovat se v prostředí. Tito průvodci studovali nějaký světový jazyk a novinářům jsou k mání také jako překladatelé. Jejich chybou je, že nemají tolik zkušeností se západním stylem novinařiny a přistupují k cizincům syrským způsobem. Žijí v domnění, že novináře je potřeba naložit do autobusu, někam odvézt, nechat mu pět minut na práci, přemístit ho jinam, ukázat mu ještě pár míst, kde jsou připraveni lidi na rozhovor, odvézt zpátky do Damašku a už si jen počkat, až udělá reportáž, kterou pošle do světa. Asi jedinou z mála výhod těchto organizovaných „výletů“ je především zaručení bezpečnosti ze strany režimu. Pokud se někdo vydá do terénu na vlastní pěst, ministerstvo informací se zříká zodpovědnosti, jako tomu bylo v případě z první poloviny ledna, kdy byl v Homsu během natáčení reportáže zastřelen francouzský novinář Gilles Jacquier. Podle zdrojů z ministerstva informací se jednalo o soukromou akci podniknutou několika západními novináři bez vědomí a asistence úřadů. Kdo za nešťastnou událostí stojí, se dodnes neví. Jak vláda, tak opoziční síly, svalují vinu na druhou stranu.
Novinářům, kteří do Sýrie přijíždějí, jsou předkládány hlavně takové informace, které by mediální tvář Sýrie alespoň trochu zlepšily. Co nyní ministerstvo informací požaduje od zahraničních sdělovacích prostředků, je vyvážené a nezaujaté zpravodajství. Novinářů s dlouhodobou akreditací nechává celkem volně pracovat dle libosti a na zmíněné výlety do vzbouřených měst je pozývá ojediněle. Ale i když jsou v Sýrii přítomny různé světové agentury a televizní společnosti, do míst, kde se protestuje nebo kde jsou páchány násilnosti ať už ze strany provládních jednotek nebo ozbrojených opozičních sil, žádný ze štábů nejede. Je zarážející, že informace o dění ze Sýrie, jsou přebírány z různých koutů světa, kde se nachází syrská exilová opozice, ale k samotnému zdroji se nikdo neodváží. Z tohoto důvodu je pro laika nesmírně těžké pochytit realitu z mediálních prostředků, kde je pravdivost zpráv takřka nekontrolovatelná.
Hledat pravdu v ulicích
Za ty roky strávené v Sýrii jsem se naučil, že reportáže natočeny v ulicích a rozhovory s místními obyvateli nelze brat stoprocentně vážně. Když se cizinec neprezentuje jako novinář a vede debaty o banalitách, bývají místní lidé celkem upřímní a výřeční. V případě, že se má z rozhovoru pořídit jakýkoliv záznam, je šance na pravdivost informací velice nízká. Syřané nejsou otevřeni k takovýmto praktikám, přičemž nedělají rozdíl nad závažností tématu rozhovoru. Když už se jedinec odhodlá mluvit na veřejnosti, většinou řekne to, co by měl novinář slyšet, ne to co si doopravdy myslí. Doposud Syřané nosí v sobě strach, že budou mít problémy s tajnou bezpečností, pokud je někdo uvidí mluvit s novinářem. To se týká hlavně Damašku, kam se revoluční nálady dostaly zatím jen sporadicky. V menších městech, kde se proti režimu protestuje pravidelně, se novinářům dostane informací, které bývají silně citově zabarvené. Mnoho lidí bylo totiž nějak poznamenáno protesty a jejich potlačováním nebo mají zkušenosti z minulosti s praktikami syrských bezpečnostních složek, a tak je pochopitelné, že nechtějí nechat na režimu nit suchou.
Fenomén internet
Díky mobilním telefonům s možností nahrávat videa a internetu se do světa dostávají někdy až hrůzostrašné záběry mrtvých těl a vojenských akcí proti demonstrantům. Mobil s internetem je dnes největší zbraní vládních odpůrců, kteří zahlcují sociální sítě záznamy z dění ve svém okolí. S využitím těchto videí vytvářejí média své zprávy. Pochopitelně si lze položit otázku, zda jsou tato videa věrohodná. Z mého pohledu, jejich nevýhodu je, že nezachycují realitu v celé podstatě – jak situace začala, proč začala, kdo je aktérem celé akce, apod. Jak ale zjistit skutečnost, když není jiný alternativní zdroj informací?!
Bohužel ani režim nedisponuje jasnými důkazy, které by světovou veřejnost přesvědčily o jeho verzi, která je postavena na příběhu boje vládních sil s ozbrojenými teroristy. Například v prosinci explodovala nálož u budovy syrské tajné služby v Damašku a zabila několik lidí. Televizní záběry měly potvrdit teorii, že teroristi cíleně útočí na vládní objekty. Jenže mnoho Syřanů v tom vidí uměle vytvořenou událost, která má ospravedlnit další krvavé počínání bezpečnostních složek v povstaleckých městech.
Do hry se navíc vkládají západní mocnosti, Turecko a v posledních dnech především Saudská Arábie a Katar. Po převratech v Tunisku, Egyptě, Libyi a Jemenu je hlad po další senzaci a hlavně západní velmoci si neuvědomují následky všech svých činů, které ve jménu svobody a demokracie volají po pádu prezidenta Bašára Asada. Díky nebezpečné hře tajných sdělovacích služeb a médií se může stát, že Blízký východ přijde o poslední sekulární režim, který doposud držel politické náboženské skupiny stranou. Evropská unie se snaží bojovat ve jménu svobody, demokracie a lidských práv proti syrskému režimu po boku autokratických států, které zastávají přesný opak zmíněných hodnot, a nevidí závažnost svých kroků v dlouhodobém horizontu. Saudská Arábie a Katar takovými státy jsou. Tyto země by rády viděly Sýrii v rukou nějakého islamistického hnutí, které by mohly lehce kontrolovat podle svých potřeb. Syrský režim však zatím zůstává nadále silný, a to především i díky podpoře silného spojence v Radě bezpečnosti OSN Ruska, které blokuje rezoluce namířené proti Sýrii.
